V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila vojska pěti států Varšavské smlouvy hranice Československa a během několika hodin obsadila velká města, komunikační uzly i strategické instituce. Vojenská akce vedená Sovětským svazem a podporovaná dalšími státy znamenala násilné ukončení krátkého období snah o demokracii známých jako Pražské jaro. Jaké máte znalosti o této události?
Reformní kroky, které v roce 1968 prosazoval Alexander Dubček, měly za cíl proměnit tehdejší komunistický režim v otevřenější a spravedlivější systém, označovaný jako „socialismus s lidskou tváří“. Patřilo sem zrušení cenzury a posílení svobody tisku, možnost otevřeně diskutovat o problémech společnosti, omezení role tajné policie, příprava hospodářských reforem směřujících k větší efektivitě i plán federativního uspořádání republiky, které mělo posílit rovnoprávné postavení Čechů a Slováků. Tyto změny dávaly lidem pocit, že by se mohli konečně podílet na správě věcí veřejných, a že socialismus může existovat v podobě, která respektuje lidská práva a důstojnost.
Strach Moskvy z liberalizace
Sovětský svaz ale sledoval s narůstajícím znepokojením, jak se v Československu ruší cenzura, otevírá veřejná debata o reformách a společnost získává pocit svobody. Politické uvolňování sice probíhalo v rámci socialistického systému, přesto však představovalo precedens, který mohl inspirovat i další země východního bloku. Kreml se obával možnosti, že by se podobné snahy o nezávislost objevily i jinde. Invaze byla proto prezentována jako „bratrská pomoc“ a obrana socialismu, ve skutečnosti však šlo o zajištění zájmů Sovětského svazu.
Do Československa vstoupilo více než 500 tisíc vojáků s tanky. Přestože se armáda Československa nepostavila na odpor, zčásti proto, aby nedošlo k masakrům civilního obyvatelstva, lidé vyšli do ulic a protestovali. Místo střelby se stavěly barikády, přepisovaly se cedule, aby se okupanti neorientovali, a lidé dávali jasně najevo svůj nesouhlas. I přes tyto projevy odporu ale byla invaze bohužel během několika dní dokončena a Československo se ocitlo znovu pevně pod nadvládou Moskvy. Při střetech navíc bohužel zemřely stovky lidí a tisíce dalších byly zraněny.
Nástup normalizace
Bezprostředně po okupaci následovalo období, kterému se říká normalizace. Reformní vedení v čele s Alexandrem Dubčekem bylo postupně odstraněno a nahrazeno loajálními politiky v čele s Gustávem Husákem. Společnost byla opět umlčena cenzurou, státní bezpečnost přísně sledovala jakýkoli náznak opozice a lidé, kteří nesouhlasili, byli systematicky trestáni, ať už zákazem publikace, ztrátou zaměstnání, nebo nuceným exilem. Tisíce intelektuálů, umělců a vědců opustily zemi v rámci emigrace, čímž Československo přišlo o velkou část své kulturní a odborné elity.
Invaze a následná normalizace těžce otřásly československou společností, která si trauma z tohoto období nese až do dnešních dní. Na jedné straně vedly k rezignaci a pocitu bezmoci, na straně druhé posílily skrytou touhu po svobodě místního obyvatelstva, která o dvě desetiletí později vyústila v Sametovou revoluci roku 1989. Události srpna 1968 se tak staly symbolem zmařených nadějí.
Invaze byla odsouzena většinou západního světa, avšak vzhledem k tehdejší studené válce se Československu nedostalo žádné reálné pomoci. Dnes je srpen 1968 vnímán jako zásadní historický předěl, který rozhodl o dalších dvaceti letech nesvobody. Každoročně si jej připomínají pietní akty, výstavy i veřejné debaty, aby se na tuto bolestnou zkušenost nezapomnělo a hlavně, aby se v budoucnu už nikdy neopakovala.
