Christine de Pisan nebyla ženou, která by tiše přijímala svět takový, jaký byl. V době, kdy se od žen čekalo hlavně mlčení a pokora, vzala pero a začala jím přepisovat pravidla hry. Ne proto, aby provokovala, ale proto, že viděla nespravedlnost a odmítla ji brát jako samozřejmost.
Její životní příběh je směsí dvorského lesku, osobních tragédií i neuvěřitelné houževnatosti. Z rozmazlované dívky vyrůstající mezi učenci se stala žena, která si psaním vydělala na živobytí a ještě u toho stihla obhajovat důstojnost poloviny lidstva.
Dětství mezi knihami a královskou moudrostí
Christine přišla na svět v Benátkách. Skutečným domovem se jí ale stala Francie. Její otec tam totiž odešel sloužit na dvoře krále Karla V. Moudrého. Díky tomu vyrůstala v prostředí plném učenců, rukopisů a debat o vědě, filozofii i politice. Zatímco většina dívek se učila vyšívat, ona četla klasické autory a nasávala vzdělanost jako houba. Její matka sice snila o tradičnější budoucnosti, ale otec podporoval dceřinu zvídavost a umožnil jí vzdělání, které bylo na tehdejší poměry výjimečné.
Láska, která netrvala věčně
V patnácti letech se Christine provdala za dvorního tajemníka Étienna de Castel a zdálo se, že ji čeká klidný a spokojený život. Manželství bylo šťastné, plné vzájemného respektu a podpory. To ve středověku rozhodně nebyla samozřejmost. Měli spolu děti a Christine se cítila bezpečně ukotvená v rodinném světě. Jenže osud měl jiné plány. Nejprve zemřel její otec a krátce nato i manžel, který podlehl moru. Během několika let se mladá žena ocitla sama, zadlužená a s dětmi na krku. Pohodlí dvora bylo pryč a realita byla tvrdá jako kámen.
Pero místo záchranného kruhu
Umanula si, že se znovu nevdá a vezme svůj osud do vlastních rukou. Začala psát básně o smutku, ztrátě a ženském prožívání bolesti. Básně si rychle získaly pozornost šlechtických mecenášů. Lidé byli fascinovaní nejen obsahem, ale i tím, že autorkou je žena, která píše s lehkostí a hloubkou zároveň. Postupně se z ní stala profesionální spisovatelka. To bylo v Evropě tehdejší doby něco naprosto nevídaného. Pero ji uživilo, ochránilo před chudobou a otevřelo dveře do intelektuálních kruhů.
Jak Christine sílila jako autorka, sílil i její hlas v debatách o postavení žen. Otevřeně kritizovala literární díla, která ženy vykreslovala jako hloupé, zrádné nebo nebezpečné. Nejslavněji se postavila proti tehdy milovanému Románu o růži, který považovala za učebnici pohrdání ženami. Její texty se staly jakýmsi středověkým manifestem slušnosti a rovnosti. Nevolala po převratu světa, ale po spravedlnosti, vzdělání a uznání ženských schopností. Tvrdila, že ženy nejsou horší než muži, jen jim společnost systematicky zavírá dveře.
Město dam jako literární pevnost
Vrchol její tvorby přišel s dílem Kniha města dam, v němž symbolicky buduje město obývané slavnými a ctnostnými ženami historie. Každý příběh je odpovědí na mužské předsudky a důkazem, že ženy byly vždy hybatelkami dějin, jen se o nich méně psalo. Christine tím vlastně přepsala historii z ženského pohledu a ukázala, že tradiční kroniky jsou plné slepých míst. Nebyla naivní idealistka, ale bystrá pozorovatelka moci a manipulace.
Vedle obhajoby žen se Christine věnovala i stavu Francie zmítané válkami a vnitřními konflikty. Psala o odpovědném vládnutí, potřebě míru i nebezpečí rozvrácené společnosti. Nebála se radit králům a vévodům, což by si jiná žena té doby ani netroufla pomyslet. V jejích textech se mísí idealismus s realistickým pohledem na lidské slabosti. Byla humanistkou dávno předtím, než se tento pojem stal módním.
Doporučujeme
reklama
Poslední slova ve znamení naděje
Na sklonku života se uchýlila do kláštera v Poissy, kde její dcera působila jako jeptiška. Právě tam napsala své poslední dílo inspirované Janou z Arku, v němž oslavila ženu, která dokázala změnit dějiny Francie. Byla to symbolická tečka za životem, který se nesl ve znamení víry v ženskou sílu. Krátce poté Christine zemřela, ale její myšlenky přežily staletí.
Christine de Pisan nebyla jen spisovatelkou, byla průkopnicí odvahy myslet jinak. Ukázala, že slova mohou být zbraní proti předsudkům i mostem k lepší společnosti. A i když ji historie na dlouho odsunula do stínu, dnes je znovu jasné, že bez jejího hlasu by evropská kultura byla mnohem chudší.
