44 Kč
Christine de Pisan nebyla ženou, která by tiše přijímala svět takový, jaký byl. V době, kdy se od žen čekalo hlavně mlčení a pokora, vzala pero a začala jím přepisovat pravidla hry. Ne proto, aby provokovala, ale proto, že viděla nespravedlnost a odmítla ji brát jako samozřejmost.
Její životní příběh je směsí dvorského lesku, osobních tragédií i neuvěřitelné houževnatosti. Z rozmazlované dívky vyrůstající mezi učenci se stala žena, která si psaním vydělala na živobytí a ještě u toho stihla obhajovat důstojnost poloviny lidstva.
Christine přišla na svět v Benátkách. Skutečným domovem se jí ale stala Francie. Její otec tam totiž odešel sloužit na dvoře krále Karla V. Moudrého. Díky tomu vyrůstala v prostředí plném učenců, rukopisů a debat o vědě, filozofii i politice. Zatímco většina dívek se učila vyšívat, ona četla klasické autory a nasávala vzdělanost jako houba. Její matka sice snila o tradičnější budoucnosti, ale otec podporoval dceřinu zvídavost a umožnil jí vzdělání, které bylo na tehdejší poměry výjimečné.
V patnácti letech se Christine provdala za dvorního tajemníka Étienna de Castel a zdálo se, že ji čeká klidný a spokojený život. Manželství bylo šťastné, plné vzájemného respektu a podpory. To ve středověku rozhodně nebyla samozřejmost. Měli spolu děti a Christine se cítila bezpečně ukotvená v rodinném světě. Jenže osud měl jiné plány. Nejprve zemřel její otec a krátce nato i manžel, který podlehl moru. Během několika let se mladá žena ocitla sama, zadlužená a s dětmi na krku. Pohodlí dvora bylo pryč a realita byla tvrdá jako kámen.
Umanula si, že se znovu nevdá a vezme svůj osud do vlastních rukou. Začala psát básně o smutku, ztrátě a ženském prožívání bolesti. Básně si rychle získaly pozornost šlechtických mecenášů. Lidé byli fascinovaní nejen obsahem, ale i tím, že autorkou je žena, která píše s lehkostí a hloubkou zároveň. Postupně se z ní stala profesionální spisovatelka. To bylo v Evropě tehdejší doby něco naprosto nevídaného. Pero ji uživilo, ochránilo před chudobou a otevřelo dveře do intelektuálních kruhů.
Jak Christine sílila jako autorka, sílil i její hlas v debatách o postavení žen. Otevřeně kritizovala literární díla, která ženy vykreslovala jako hloupé, zrádné nebo nebezpečné. Nejslavněji se postavila proti tehdy milovanému Románu o růži, který považovala za učebnici pohrdání ženami. Její texty se staly jakýmsi středověkým manifestem slušnosti a rovnosti. Nevolala po převratu světa, ale po spravedlnosti, vzdělání a uznání ženských schopností. Tvrdila, že ženy nejsou horší než muži, jen jim společnost systematicky zavírá dveře.
Vrchol její tvorby přišel s dílem Kniha města dam, v němž symbolicky buduje město obývané slavnými a ctnostnými ženami historie. Každý příběh je odpovědí na mužské předsudky a důkazem, že ženy byly vždy hybatelkami dějin, jen se o nich méně psalo. Christine tím vlastně přepsala historii z ženského pohledu a ukázala, že tradiční kroniky jsou plné slepých míst. Nebyla naivní idealistka, ale bystrá pozorovatelka moci a manipulace.
Vedle obhajoby žen se Christine věnovala i stavu Francie zmítané válkami a vnitřními konflikty. Psala o odpovědném vládnutí, potřebě míru i nebezpečí rozvrácené společnosti. Nebála se radit králům a vévodům, což by si jiná žena té doby ani netroufla pomyslet. V jejích textech se mísí idealismus s realistickým pohledem na lidské slabosti. Byla humanistkou dávno předtím, než se tento pojem stal módním.
Na sklonku života se uchýlila do kláštera v Poissy, kde její dcera působila jako jeptiška. Právě tam napsala své poslední dílo inspirované Janou z Arku, v němž oslavila ženu, která dokázala změnit dějiny Francie. Byla to symbolická tečka za životem, který se nesl ve znamení víry v ženskou sílu. Krátce poté Christine zemřela, ale její myšlenky přežily staletí.
Christine de Pisan nebyla jen spisovatelkou, byla průkopnicí odvahy myslet jinak. Ukázala, že slova mohou být zbraní proti předsudkům i mostem k lepší společnosti. A i když ji historie na dlouho odsunula do stínu, dnes je znovu jasné, že bez jejího hlasu by evropská kultura byla mnohem chudší.
Jakou část těla si myjete jako první? Podle starověké kultury to má svůj význam.
