“Zamilovala jsem se v padesáti a prožívám lásku jako z románu,” říká jako ve snách Helena

Paní Helena snila o velké lásce, manželství a dětech, asi jako většina dívek v jejím věku. Měla však cíl studovat a to si splnila. Má skvělou práci, která ji baví. A když se kamarádky kolem ní vdávaly, ona stále hledala vhodného partnera. Měla pár dlouhodobých vztahů, ale žádný nevyšel. Dříve či později se objevily problémy. Až nyní v padesáti letech prožívá lásku jako z románu.

Nikdy bych nevěřila, že ještě někdy zažiju něco tak silného. Celý život jsem byla tak trochu smolařka na vztahy. Manželství mi nebylo dopřáno, děti také ne. Vždycky jsem věřila, že jednou přijde ten pravý, ale roky plynuly a já byla převážně sama. Občas se někdo objevil, vztah vydržel pár měsíců, někdy rok, ale nakonec vždycky skončil. Naučila jsem se žít sama, i když někdy to bylo hodně těžké.

Jenže letos se všechno změnilo. Potkala jsem muže, který mi obrátil život vzhůru nohama. A já si připadám, jako bych měla zase osmnáct. Zamilovaná jako puberťačka. Nečekala jsem to. Přišlo to zcela nenápadně, vlastně jsme se potkali náhodou na oslavě známých. Nejprve jsme si jen povídali, smáli se. Bylo to příjemné, ale nic víc. Jenže pak mi napsal, začali jsme se vídat a najednou jsem cítila, že se ve mně probouzí něco, co jsem už dávno vzdala. Motýlci v břiše, těšení se na každou zprávu, na každý dotek.

Lítám na obláčku

Kdyby mi někdo řekl, že v padesáti budu lítat na obláčku zamilovanosti, asi bych se mu vysmála. A teď? Prožívám lásku naplno, silně, bláznivě. Když mi píše, usmívám se jako malá holka. Když mě obejme, mám pocit, že svět se zastavil. Strachy mizí, radost zůstává. Celý život jsem měla v sobě trochu smutku, že jsem nezažila to, co ostatní – svatbu, děti, rodinu. Dneska to ale vidím jinak. Možná mi život naložil těžší cestu, ale díky tomu si teď umím vážit každé chvíle. Všechno prožívám naplno, bez zábran. A říkám si, proč bych měla brzdit? Roky letí, nikdo z nás neví, kolik času ještě máme. 

A tak si dovolím milovat bezpodmínečně, dovolím si těšit se, dovolím si být šťastná. A i když nevím, co bude za měsíc, za rok – to, co žiju právě teď, je dar. Chci své štěstí vykřičet do světa. Dlouho jsem měla pocit, že můj život stojí tak trochu stranou. Teď už to tak necítím. Každý den děkuju, že se to stalo. Možná jsme oba přišli do života jeden druhému právě v ten správný čas. Proto jsem se rozhodla, že se nebudu skrývat. Chci mluvit o tom, že láska může přijít kdykoliv. Že není nikdy pozdě cítit se jako na začátku. Že není nikdy pozdě být šťastná.

Nejlepší reakci na situaci paní Heleny má The Guardian:

Je naprosto přirozené cítit směs radosti, vzrušení i strachu, když vstupujete do nového vztahu, zvlášť pokud se liší od toho, na co jste byli dosud zvyklí. Tyto pocity nemusíte potlačovat ani se jich zbavovat. Stačí si je uvědomit a dovolit si je pozorovat. Když je přijmete, nebudou mít nad vámi takovou moc a místo aby vás přemohly, stanou se spíš ukazatelem toho, co právě prožíváte. Vztahy totiž fungují jako zrcadlo. Ten nový člověk ve vašem životě vám ukazuje jiný pohled na vás samotné, možná i takový, který jste dosud neviděli. Trvá nějaký čas, než opravdu poznáte druhého, a zároveň i než si sami sebe začnete vnímat jinak: jako někoho, kdo si zaslouží lásku, a to velkou lásku.

Paní Helena si začíná užívat novou lásku a překypuje štěstím. Co byste jí v takové situaci vzkázali? Přečtěte si také dopis slečny Dariny, která píše své milované babičce, že se o ni vždycky postará.