Během druhé světové války pro ně lidské životy nic neznamenaly a stáli za statisíci vražd. Jakmile však šlo o jejich život, měli najednou nahnáno. Nacisti z poválečného Německa prchali ve velkém, aby unikli zaslouženému trestu. Jejich nejčastějším exilem byla Jižní Amerika. Dostat se tam nebylo úplně jednoduché. Dařilo se jim to přes "krysí stezky".
Jakmile se druhá válka začala blížit ke konci a spojenecké jednotky už byly na dohled, nacisté dostali strach. Jakoby si najednou uvědomili tíhu a zrůdnost svých činů i miliony zmařených lidských životů a další miliony lidí poznamenaných týráním a nelidským zacházením v koncentračních táborech. Řada z nich ze strachu před následky spáchala sebevraždu, mnozí skončili ve vězení a na šibenici, tisícům se ale podařilo z Německa uprchnout, nejčastěji do Jižní Ameriky. Pomohly jim v tom především takzvané krysí stezky.
Síť tajných cest zvané „krysí stezky“
Krysími stezkami se označovaly připravené trasy, které sloužily k útěkům z Evropy během druhé světové války. Vlastně se používaly ještě před jejím oficiálním začátkem, kdy v Evropě začalo přituhovat a mnozí uprchlíci věděli, že válku nemají šanci přežít. Sestavili proto síť cest, které jim pomáhaly uniknout z Německem okupovaných zemí. Bizarní bylo, že po válce tyto stezky využívali právě Němci, před nimiž většina lidí prchala.
Jejich útěky však byly svým způsobem jednodušší. Zatímco uprchlíci museli utéct často jen s tím, co měli po kapsách, nacisté měli k dispozici úkryty, falešné i ukradené dokumenty, tajná konta i nakradený majetek. Využívali také poválečného zmatku, v něm jim nové doklady často vlivem nepořádku vystavil i samotná Červený kříž nebo katolická organizace Caritas. Ostatně mezi věřícími bylo poměrně dost příznivců nacismu a například italský biskup Alois Hudal pomohl uniknout špičkám nacistické říše, s nacisty sympatizoval dokonce samotný papež Pius XII.
Kladného přijetí se nacisté dočkali také v Jižní Americe, neboť tehdejší argentinský prezident Juan Perón byl také velkým obdivovatelem nacistů a sám nacistickým uprchlíkům vystavoval nevyplněné pasy. Krysí stezky tedy většinou vedly přes Itálii, Chorvatsko a především Španělsko a končily právě v Jižní Americe.
Takový Josef Mengele přezdívaný Anděl smrti, který nechvalně proslul nelidskými experimenty na vězních koncentračního tábora v Osvětimi, kde týral především dvojčata, se ani neobtěžoval používat falešné jméno. V Jižní Americe se sice částečně skrýval a stěhoval, ale pod svým jménem se dožil téměř sedmdesáti let a zemřel při koupání v moři na infarkt.
Také další nacističtí prominenti Franz Stangl a Josef Schwammberger, kteří z Evropy do Jižní Ameriky prchali prostřednictvím krysích stezek, žili v mylné představě, že jsou nedotknutelní, a v exilu se nenamáhali změnit si jména. Franz Stangl za války dohlížel nad vraždami v táborech v Sobiboru a Treblince a později byl Mosadem vypátrán v Sao Paulu a v Německu odsouzen na doživotí za vraždu nejméně 400 tisíc lidí. Josef Schwammberger vedl hned tři koncentrační tábory, kde se podílel na masových vraždách, v Argentině ho za úplatek prozradil informátor a zemřel ve vězení, kam byl odsouzen na doživotí.
Jedním z nejznámějších nacistů, kteří využili systému krysích stezek byl například jeden z hlavních organizátorů holokaustu a architekt koncentračních a vyhlazovacích táborů podplukovník SS Adolf Eichmann. Chvíli se skrývat v Rakousku a v Itálii a později to byl právě on, kdo využil poválečného zmatku a pod falešným jménem zažádal o pas vydávaný Červeným křížem. S rodinou se usadil v Buenos Aires a pracoval pro Mercedes Benz, naštěstí ho ale dopadla izraelská tajná služba Mosad a po čtyři měsíce trvajícím procesu byl jako jediný člověk v historii odsouzen k trestu smrti.
