44 Kč
Těžko bychom ve šlechtických kruzích konce 19. století našli šťastnější rodinu, než byla ta arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a vévodkyně Žofie Hohenbergové. Manželé žili se svými třemi dětmi na zámku Konopiště a užívali si klidný život stranou ruchu vídeňského dvora, až do osudných výstřelů při sarajevském atentátu, který se stal záminkou k rozpoutání 1. světové války. Během jediného dne se zásadně změnily nejen dějiny Evropy, ale také životy tří dětí, které přišly o rodiče a později také o svůj domov.
Životy dětí ovlivňoval vždy jejich původ. Nepatřily totiž mezi Habsburky, ale byly po matce pouhými „von Hohenbergy“. To byl titul jejich matky Žofie (původně hraběnky Chotkové), který získala po sňatku s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem. Ten si totiž manželství s milovanou Žofií doslova vyvzdoroval i za cenu toho, že bude sňatek považován za morganatický. Znamenalo to, že jeho žena nebude niky považována císařským dvorem za jeho rovnocennou manželku, nebudou jí prokazovány žádné pocty a jejich děti nebudou mít následnická práva. I to byl důvod, proč se rodina uchýlila do Čech na konopišťské panství, daleko od intrik císařského dvora.
Z manželství Františka Ferdinanda a Žofie Hohenbergové vzešly tři děti: Žofie (1901–1990), Max (1902–1964) a Ernst (1904–1954). Až do atentátu prožívaly na Konopišti pohádkové dětství, které ale jako mávnutím proutku skončilo. Když se z nich stali sirotci, bylo jim 13, 12 a 9 let. Smrt rodičů pro ně znamenala hlubokou ránu, již částečně zacelila péče rodinného přítele Jaroslava Thuna, který se ujal jejich opatrovnictví sirotků. Válku ale prožily děti ještě relativně v klidu na Konopišti. To však mělo brzy skončit.
Společenská nálada vůči rakouské šlechtě byla velmi nevraživá a média líčila Františka Ferdinanda v tom nejhorším světle. Údajně to byl právě on, kdo zosnoval s německým císařem Vilémem II. válku. Přitom byl ve skutečnosti rozhodným odpůrcem válečného konfliktu. Protože děti patřily k rodu Hohenbergů, teoreticky je neměly postihnout ani zákony o konfiskaci majetku Habsburků v Čechách, ale to nikoho nezajímalo. Děti byly nakonec ze zámku vyhnány. Správce panství jim v dubnu 1919 dal bez předchozího varování pár minut na to, aby se sbalily a odjely. Každý si směl vzít dvacetikilový kufr pouze s pár kusy oblečení, český personál pečlivě zkontroloval, aby děti neodvezly žádné cennosti. Nesměly si vzít ani fotografie rodičů, o špercích, vzácných historických zbraních či osobních věcech rodičů nemluvě.
Maxmilián a Arnošt odešli do Rakouska, kde je nikdo nepovažoval za Habsburky. Jako Hohenbergové žili každý na svém panství, oba vystudovali a prosazovali monarchii. Ostře také vystupovali proti Hitlerovi, což se jim stalo osudným. Nejenže jim po anšlusu Rakouska nacisté zabavili veškerý majetek, ale oba bratry deportovali do na počátku dubna 1938 do koncentračního tábora v Dachau. Nelidské podmínky Maxmilian i Ernst přežili, i když dozorci je nechávali vykonávat ty nejhorší možné práce včetně mytí latrín. Max se na svobodu dostal na sklonku roku 1940, Ernst byl propuštěn v roce 1943. Maxmilián se dal na konci války na politickou dráhu, vykonával v Arstettenu funkci starosty, až do svých 60 let, kdy podlehl infarktu. Jeho bratr se nedožil ani padesátin.
Žofie se krátce po válce vdala, v roce 1920 si vzala hraběte Nostice-Rienecka a porodila mu čtyři děti. Její život poznamenala druhá světová válka, během níž přišla o své dva syny, kteří se hlásili k německé národnosti, a tak museli narukovat k wehrmachtu. Útěchou jí byla dcera a nejmladší syn, kteří válku přežili. Po válce Žofie odchází do Štýrska, kde žila až do své smrti. Zemřela v úctyhodných 89 letech a ještě krátce před smrtí navštívila Konopiště, kde prožila se svými rodiči a bratry krásné dětství.
www.dotyk.cz, www.idnes.cz, Kniha Ve službách konopišťského pána
