44 Kč
Těžko bychom ve šlechtických kruzích konce 19. století našli šťastnější rodinu, než byla ta arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a vévodkyně Žofie Hohenbergové. Manželé žili se svými třemi dětmi na zámku Konopiště a užívali si klidný život stranou ruchu vídeňského dvora, až do osudných výstřelů při sarajevském atentátu, který se stal záminkou k rozpoutání 1. světové války. Během jediného dne se zásadně změnily nejen dějiny Evropy, ale také životy tří dětí, které přišly o rodiče a později také o svůj domov.
Ve chvíli, kdy atentátník Gavrilo Princip v Sarajevu vystřelil na Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii, byly jejich děti stovky kilometrů daleko. Sourozenci vyrůstali především mezi zámkem Konopiště a Chlumem u Třeboně, kde rodina trávila mnoho času mimo přísný dvorský protokol. František Ferdinand totiž miloval relativně obyčejný rodinný život a snažil se dětem dopřát dětství, které bylo na aristokratické poměry překvapivě normální. Děti chodily na procházky, hrály si v zahradách, jezdily na koních a rodiče s nimi trávili mnohem více času, než bylo mezi evropskou šlechtou zvykem. Třináctiletá Žofie, dvanáctiletý Maxmilián a desetiletý Ernst pobývali na rodinném sídle v Chlumu u Třeboně. Ještě ráno byl jejich svět bezpečný, plný pravidel aristokratického života, vyjížděk, zahrad a rodinné blízkosti. O několik hodin později už nic z toho neplatilo.
První světová válka pro ně paradoxně nebyla ještě tím nejhorším obdobím. Skutečný zlom přišel až po rozpadu Rakouska-Uherska. V nově vzniklém Československu se na rodinu d’Este pohlíželo s nedůvěrou a odporem. Přestože děti formálně nepatřily mezi následníky habsburského rodu, stát jim postupně zabavil většinu majetku včetně Konopiště. Z aristokratických potomků, kteří vyrůstali v přepychu, se stali mladí lidé nucení hledat nový život v Rakousku.
Právě ztráta domova byla pro sourozence mimořádně bolestivá. Po zabavení majetku se jejich život dramaticky změnil i po praktické stránce. Už neexistoval svět služebnictva, lovů, reprezentačních večeří a bezpečí aristokratického zázemí. Děti musely žít mnohem skromněji a postupně si zvykat na realitu, v níž slavné jméno přestávalo znamenat výhodu a naopak se často stávalo přítěží. Konopiště pro ně nebylo symbolem monarchie ani politiky. Byl to domov, kde žili s rodiči, kde si hráli v zahradách a kde naposledy zažili skutečné dětství. Historikové často připomínají, že děti Františka Ferdinanda byly v podstatě potrestány za události, které samy nijak neovlivnily.
Ani další desetiletí jim nepřinesla klid. Nejstarší Žofie se snažila držet rodinu pohromadě a často působila téměř jako náhradní matka svých mladších bratrů. Byla popisována jako klidná, disciplinovaná a velmi citlivá žena, která nikdy úplně nepřekonala smrt rodičů. Maxmilián byl naopak spíše diplomatický a vzdělaný typ, zajímal se o politiku i historii a snažil se zachovat důstojnost rodiny navzdory měnící se Evropě. Nejmladší Ernst býval podle vzpomínek temperamentnější a emotivnější.
Ani další desetiletí jim nepřinesla klid. Oba bratři, Maxmilián a Ernst, se během druhé světové války otevřeně stavěli proti nacismu. Adolf Hitler přitom Hohenbergy nenáviděl nejen kvůli jejich aristokratickému původu, ale i proto, že odmítali nacistickou ideologii. V roce 1938 byli oba zatčeni a deportováni do koncentračního tábora Dachau. Tam zažili ponižování, těžkou práci i psychické týrání. Z mužů, kteří kdysi vyrůstali na zámcích, se stali vězni nucení čistit latríny.
Přesto přežili. Pobyt v Dachau oba bratry hluboce poznamenal. Maxmilián po válce vzpomínal, že nejhorší nebyl fyzický hlad, ale neustálé ponižování a pocit, že lidský život nemá žádnou hodnotu. Po návratu z koncentračního tábora už nikdy nebyli stejnými lidmi.
Po válce se rodina částečně vrátila do Rakouska, ale návrat ke starému životu nebyl možný. Některé majetky byly zničené, jiné nenávratně pryč. Sourozenci žili spíše v ústraní a veřejnosti se vyhýbali. Přesto se snažili zachovat památku svých rodičů a pečovali o rodinné archivy, fotografie i dopisy, které připomínaly dobu před sarajevským atentátem. Po válce se Maxmilián i Ernst pokoušeli vrátit k běžnému životu, ale trauma z věznění i celoživotní pocit vykořenění v nich zůstaly. Nejstarší sestra Žofie se dožila vysokého věku a zemřela až v roce 1990. Celý život však nesla vzpomínku na okamžik, kdy jako třináctiletá dívka přišla během jediného dne o oba rodiče.
Příběh dětí Františka Ferdinanda d’Este dnes působí téměř filmově. V učebnicích dějepisu se většinou mluví hlavně o atentátu, který odstartoval první světovou válku. Méně už o tom, že za velkými dějinami stály i tři děti, které musely žít se ztrátou, nenávistí okolí i pocitem, že jejich život definovala tragédie, kterou samy nezavinily.
