Když se mluví o hrdinech první světové války, většina lidí si vybaví vojáky v zákopech nebo slavné letce. Jen málokdo si vzpomene na poštovního holuba. Přitom právě jeden z nich sehrál roli, která rozhodla o životě téměř dvou stovek amerických vojáků. Jmenoval se Cher Ami.
Jeho jméno ve francouzštině znamená Drahý přítel a zpětně zní skoro až symbolicky. Ve chvíli, kdy selhalo všechno, na co se armáda spoléhala, zůstala poslední naděje ukrytá v malém opeřenci se zprávou přivázanou k noze.
Poštovní holubi války
První světová válka ukázala, že ani nejmodernější technika není všemocná. Telefonní kabely trhala dělostřelecká palba, rádiové spojení se přerušovalo a navíc hrozilo, že zprávy zachytí nepřítel. Velitelé proto často spoléhali na metodu, která se osvědčovala už po staletí. Poštovní holubi se znovu stali součástí armád.
Na frontě jich sloužily statisíce. V malém kovovém pouzdře na noze nosili rozkazy, hlášení i naléhavé prosby o pomoc. Mnozí cestou zahynuli, jiní se přes střelbu dokázali vrátit domů. Mezi americkými holuby byl i Cher Ami, o kterém tehdy ještě nikdo netušil, že se zapíše do historie.
Přesné datum jeho narození se nedochovalo. Do služby se dostal poté, co Spojené státy vstoupily v roce 1917 do války a začaly využívat stejné systémy poštovních holubů jako jejich britští a francouzští spojenci. Brzy si získal pověst spolehlivého posla, který zvládal i náročné lety nad bojištěm.
Na podzim roku 1918 se však ocitl před úkolem, který byl úplně jiný než všechny předchozí. Válka sice spěla ke svému konci, jenže na frontě se dál tvrdě bojovalo. Jedna jediná doručená zpráva měla během několika minut rozhodnout o tom, kolik mužů se ještě vrátí domů.
Během ofenzívy Meuse Argonne postoupila jednotka majora Charlese Whittleseyho příliš daleko do nepřátelského území. Ostatní oddíly musely ustoupit a více než pět set Američanů zůstalo odříznutých uprostřed lesa. Později se jim začalo říkat Ztracený prapor. Chybělo jim jídlo, docházela munice a Němci je svírali ze všech stran.
Jako by nestačilo obklíčení, přidala se další pohroma. Kvůli špatně určené poloze začalo americké dělostřelectvo ostřelovat vlastní vojáky. Spojení nefungovalo a první dva poštovní holubi byli cestou sestřeleni. V košíku zůstal už jen Cher Ami.
Let o život
Major Whittlesey napsal krátkou zprávu s prosbou, aby vlastní dělostřelci okamžitě zastavili palbu. Vzkaz upevnil holubovi na nohu a vypustil ho do vzduchu. Němečtí střelci si letícího ptáka okamžitě všimli. Kulka ho zasáhla do hrudi, přišel o pravou nohu a jedno oko. Přesto se nevzdal.
Těžce zraněný Cher Ami pokračoval dál. Po přibližně pětadvaceti minutách dorazil na americkou základnu se zprávou stále připevněnou ke zbytku nohy. Palba byla okamžitě zastavena a záchranné jednotky vyrazily na pomoc. Z původních 554 vojáků přežilo 194. Kdyby se zpráva nedostala do cíle, jejich osud by s největší pravděpodobností vypadal úplně jinak.
Cher Ami přežil i přes vážná zranění. Veterináři mu zachránili život a místo utržené nohy dostal malou dřevěnou protézu. Za svou statečnost obdržel francouzské vyznamenání Croix de Guerre a stal se symbolem odvahy, o kterém psaly noviny na obou stranách Atlantiku.
Do služby už se nikdy nevrátil. Ve Washingtonu prožil poslední měsíce života a 13. června 1919 uhynul na následky válečných zranění. Jeho vypreparované tělo dodnes uchovává Smithsonianův institut. Připomíná příběh, který dokazuje, že někdy nezáleží na velikosti ani na hodnosti. Stačí odvaha a odhodlání dokončit cestu, i když se to zdá nemožné.
