Sophie Blanchard: Bála se kočárů, v oblacích ale odpalovala ohňostroje. Šílený osud první aeronautky světa, které fandil i Napoleon

Lidé mají často pocit, že dobývání oblohy začalo až s bratry Wrightovými. Nebo možná s Amelií Earhartovou, pokud se bavíme o ženách za kniplem. Jenže, více než sto let předtím, než Earhartová vůbec poprvé nastoupila do letadla, se nad Evropou už dávno vznášela jiná žena. Sophie nepřekonávala jen výškové rekordy, ona se vyhýbala všem pravidlům. Z tiché a ustrašené dívky se ve vzduchu totiž stával neohrožený kaskadér. 

Bála se kočárů, oblohu ale dobyla s hořícím balonem

Narodila se roku 1778 ve vesnici Trois-Canons, kousek od francouzského přístavu La Rochelle. Kdybyste ji tehdy potkali, kariéru plnou adrenalinu byste jí rozhodně neprorokovali. Sophie nesnášela hlasité zvuky, a už jen cestování v kočáře v ní vyvolávalo nevolnost a úzkosti. Zásadní zvrat přišel po svatbě. V roce 1798 si vzala Jeana-Pierra Blancharda, což byl tehdy už docela známý průkopník balonového létání. Jean-Pierre měl za sebou slavný první přelet Lamanšského průlivu, ale na druhou stranu taky rodinu, kterou kvůli létání opustil, a hromadu nezaplacených účtů.

Právě on svou ženu v roce 1804 poprvé přemluvil, aby si k němu přistoupila do koše. Sophie váhala, ale jakmile se její nohy odlepily od pevné země, její nervozita zmizela. Vzduch se zničehonic stal jejím přirozeným prostředím. Hned o rok později si troufla na sólový let, čímž si zapsala světové prvenství jako vůbec první aeronautka. Manžel v tom pochopitelně hned viděl skvělou obchodní příležitost a výrazně zvýšil prodej lístků. Jenže tato idylka netrvala dlouho. Jean-Pierre v roce 1809 dostal během jednoho ze společných letů infarkt, z balonu vypadl a na následky zranění zemřel. Sophie tak zůstala úplně sama, s naštvanými věřiteli za zády.

Byznys na hraně života a smrti

Sophii ani smrt manžela nezastavila. Aby byla z dálky dobře vidět a vynikla, létala v menším hedvábném balonu, pořídila si blýskavou stříbrnou gondolu a oblékala si výrazné šaty. Vystupovala po celé Francii, Německu i Anglii. Brzy ale zjistila, že lidem nestačí jen stoupání do mraků. A tak Sophie začala zkoušet nové věci. Začala pořádat noční lety a přímo za letu z koše odpalovala ohňostroje. K tomu přidávala zábavné kaskadérské kousky. Občas házela dolů malá zvířata, nejčastěji psy s ušitými miniaturními padáky. Nebylo to zrovna etické, jenže v devatenáctém století z toho lidé zkrátka šíleli nadšením. Letání milovala natolik, že někdy zůstávala ve vzduchu celou noc a spala, protože se tam cítila podstatně bezpečněji než na zemi.

Ve službách samotného císaře Napoleona

Její popularita brzy dosáhla takových rozměrů, že si jí museli všimnout i ti nejmocnější. Bonaparte byl z jejích schopností absolutně nadšený. Oblíbil si ji natolik, že ji oficiálně jmenoval hlavní ministryní přes letectví. Dokonce požadoval, aby s balonem vystupovala přímo na jeho svatbě. Císař si ji volal na porady a vážně s ní řešil plány na možnou vzdušnou invazi vojsk do Anglie. Z tohoto plánu sice nakonec sešlo, ale fakt, že vojevůdce dal na rady mladé aeronautky, ukazuje, jaký si dokázala vybudovat respekt. Když Napoleon padl, pod svá křídla si ji vzal král Ludvík XVIII. a udělil jí titul "Official Aeronaut of the Restoration."

Zmrzlé ruce a bažiny plné bahna

Kariéra profesionální vzduchoplavkyně ovšem nesla neustálé technické komplikace a zdravotní rizika. Sophie totiž nepatřila k těm, kteří by se spokojili s poletováním nad městským parkem. V roce 1811 letěla trasu z Říma do Neapole a o rok později dokonce sama přeletěla Alpy. Aby se přes hory vůbec dostala, musela vystoupat do výšek přes dvanáct tisíc stop. Čelila extrémnímu mrazu a akutnímu nedostatku kyslíku. Často ztrácela vědomí a polomrtvá zimou pak musela balon znovu stabilizovat. Při letu směrem na italský Turín byla teplota tak nízko, že se jí na obličeji a na rukou vytvořily rampouchy.

Problémy se jí ale nevyhýbaly ani při klesání. V roce 1817 poblíž francouzského města Nantes špatně odhadla terén. Místo na suchou louku snesla balon přímo do hluboké bažiny. Kabina se převrátila, Sophie se okamžitě zamotala do sítí a málem se na místě utopila. Kolemjdoucí ji z vody vytáhli doslova na poslední chvíli. Nic z těchto zážitků ji však nepřimělo profesi změnit.

Poslední show s bengálským ohněm

Každá hra ale jednou končí a jí se stal osudným dnem 6. červenec 1819. V pařížských zahradách Tivoli se večer shromáždil obrovský dav, aby viděl další show. Sophie tenkrát plánovala použít velmi silnou pyrotechniku, takzvaný bengálský oheň. Svědci později vzpomínali, že byla před startem na své poměry neobvykle nervózní. Prý do svého okolí utrousila, že tohle je naposledy, co s těmito ohňostroji pracuje. Měla pravdu. Kolem půl jedenácté večer se odlepila od země. Na sobě měla své typické bílé šaty a na hlavě klobouk s pštrosím peřím.

Vystoupala nad jásající diváky a zapálila nálož. Během krátkého okamžiku plameny přeskočily na samotný obal a vznítil se nosný plyn. Obrovská ohnivá koule začala rychle padat k zemi. Lidé dole zpočátku tleskali a křičeli "Vive Madame Blanchard", protože si dlouho mysleli, že hořící padající balon je součástí celého triku. Sophie ale nahoře bojovala o holý život. Odhazovala veškerou zátěž, snažila se pád nějak zpomalit a dokonce měla šanci, že by nouzové přistání přežila. Jenže těsně nad ulicí Rue du Provencale zavadila gondolou o prudkou střechu jednoho z domů. Náraz ji okamžitě vymrštil z koše ven a dopadla na kamennou dlažbu.

Ve věku jedenačtyřiceti let se tak stala první ženou, která zahynula při leteckém neštěstí. Její smrt sice dala některým dobovým škarohlídům záminku tvrdit, že ženy do vzduchu nepatří, ale historie už byla napsána. Sophie Blanchard se zapsala ne jako oběť, ale jako žena, která se odmítla držet při zemi.

Pětkrát denně v jiném kostýmu: Göring miloval diamanty víc než armádu. Nakonec všechny přelstil kyanidovou kapslí