Zvrácená hraběnka prolila tisíce panenských rudých kapek nejen v temném sklepení Čachtického hradu, než zažila děsivý pád

Životní příběh Čachtické paní připomíná ten nejtemnější horor, jaký si vůbec dokážeme představit. Je protkán křikem mladých dívek, beznadějí hradních žalářů a marnivosti v nekonečném potoku prolité krve. Podle pověstí Alžběta Báthory připravila o život množství mladých žen a tato legenda o zrůdné hraběnce přežila staletí. Ve své proslulosti zastínila dokonce i proslulého Vlada Napichovače. 

Tisíce kapek panenské krve a mnohem více

Alžběta se narodila v roce 1560 na rodinném sídle v Nyírbátoru do jedné z nejvlivnějších a nejbohatších rodin tehdejší Evropy. Báthoryové tehdy byli považováni za absolutní mocenskou elitu. Ovládali rozsáhlá území, drželi obrovské majetky a její strýc Štěpán dokonce usedl na polský a litevský trůn. Jenže tahle moc s sebou nesla i temnou daň. Aby se rodový majetek nedrolil, sňatky se běžně uzavíraly mezi blízkými příbuznými. Genetická zátěž si naprosto nevyhnutelně vybrala svou daň. V rodokmenu Báthoryů bychom našli alkoholiky, despoty a jedince se sklony k nezvladatelnému sadismu. Samotná Alžběta už od útlého dětství trpěla těžkými záchvaty, které nápadně připomínaly epilepsii. Tyto stavy navíc často doprovázely prudké výkyvy nálad a migrény. Navíc, už jako malá holčička musela přihlížet brutálním veřejným popravám a krutému bití poddaných. Tyto zážitky v její pokřivené mysli postupně zformovaly představu, že lidský život nemá absolutně žádnou cenu. 

Škola hrůzy po boku Černého beje

Dětství měla krátké. V patnácti letech ji rodina provdala za hraběte Františka Nádasdyho. Byla to obrovská svatba, na kterou dorazily tisíce hostů, a z Alžběty se rázem stala vážená paní s nevídaným bohatstvím. Její o pět let starší manžel se však věnoval především vojenským povinnostem. V krutých bojích proti osmanským Turkům si vysloužil přezdívku Černý bej. Sloužil jako chladnokrevný zabiják, který se v brutalitě přímo vyžíval a useknuté hlavy nepřátel používal jako běžnou bojovou rekvizitu.

Byl to právě Nádasdy, kdo mladou hraběnku údajně zasvětil do skutečného umění bolesti. Zatímco on trávil měsíce na vojenských taženích, Alžběta převzala tvrdou rukou správu jejich obrovských panství. Nádasdy jí prý k trestání neposlušného služebnictva dokonce daroval speciální rukavice, které zdobily železné drápy. Učil ji, jak má poddané natřít medem a nechat je sežrat zaživa dravým hmyzem. Ukázal jí, jak účinný trest představuje polévání nahých těl ledovou vodou během mrazivých nocí, dokud se zubožení lidé nepromění v ledové sochy. A Alžběta se projevila jako mimořádně nadaná a učenlivá studentka.

Zrození Krvavé hraběnky a děsivé rituály

Hraběnka postupně stárla a děsila se každé nové vrásky. Legenda vypráví o onom osudném dni, kdy ji při česání jedna ze služebných nechtěně zatahala za vlasy. Alžběta v návalu zuřivosti dívku udeřila tak silně, až jí z obličeje vytryskla krev. Pár horkých kapek následně dopadlo přímo na hraběnčinu tvář. Když krev smyla, zdálo se jí, že kůže pod ní je náhle jasnější, hladší a mladší. V tu chvíli se zrodila myšlenka, která brzy stála život stovky nevinných lidí.

Na Čachtický hrad hradní sluhové lákali mladé rolnické dcery z širokého okolí pod záminkou dobré služby a stabilního výdělku. Místo práce v kuchyni je ale čekalo nepředstavitelné utrpení. Hraběnka se svými věrnými pomocnicemi dívky mučila s vynalézavostí, nad kterou nám dnes zůstává rozum stát. Ráda jim propichovala rty a prsty jehlami, pálila jim intimní partie svíčkami a trhala jim kusy masa z těl pomocí zubů. Dívky umíraly pomalu a v obrovských bolestech. Alžběta mezitím sbírala jejich krev a nořila se do temně rudých lázní v bláhové naději, že si tak navždy zajistí věčnou krásu. Své oběti pak nechávala tajně po nocích zahrabávat na hřbitovech, nebo je vyhazovala do hradních příkopů.

Osudná chyba a pád čachtického monstra

Zatímco obyčejný lid žil v panickém strachu a matky skrývaly své dcery v lesích, hraběnce všechny její zločiny bez problémů procházely. Po smrti manžela v roce 1604 se stala absolutní a neomezenou vládkyní celého kraje. Její touha po krvi neustále rostla, ale zdroj obyčejných venkovanek pomalu vysychal. Alžběta proto udělala osudovou chybu. Otevřela na hradě školu pro dcery z nižších šlechtických rodin, aby je mohla učit správným dvorským mravům. Když začaly záhadně umírat i tyto urozené dívky, pohár trpělivosti mocných definitivně přetekl. Šlechtickou krev už nikdo nechtěl obětovat.

O Vánocích roku 1610 mocný palatin Juraj Turzo vtrhl se svými vojáky na Čachtický hrad a naskytl se mu pohled, který vypadal jako vystřižený přímo z Dantova pekla. Všude byla krev a v hradních místnostech ležela zohavená mrtvá dívka. Další dívky našli vojáci umírající v bolestech a ty šťastnější čekaly svázané v koutě na svůj krutý osud. Turzo začal okamžitě jednat. Jeho lidé zatkli hraběnku i její nejbližší posluhovače. Zubožení sluhové byli po rychlém soudu a sérii brutálních mučení popraveni, sťati nebo upáleni na hranici. Samotnou Alžbětu však čekal úplně jiný trest. Jakožto vysoce postavenou šlechtičnu ji soudci nemohli jen tak popravit. Vynesli proto rozsudek, který ji odsoudil k doživotnímu žaláři ve svém vlastním domě. Zedníci hraběnku zazdili v jedné z komnat Čachtického hradu. 

Je ale legenda skutečně pravdivá?

Její příběh se stal celosvětovým fenoménem. Jenže když současní historici a badatelé nahlédli pod vrstvu staletých mýtů, zjistili, že za osudem Alžbětě Báthory může spíše zkaženost tehdejší mocenské politiky. Vyloučili třeba to, že by se koupala v panenské krvi. Krev se totiž na vzduchu velmi rychle sráží a mění se v hustou, zapáchající hmotu. Tuto pikantní část legendy si podle všeho vymyslel ve své knize jezuitský kněz László Turócze až více než sto let po smrti hraběnky.

Podle nejnovějších analýz se Alžběta Báthory stala spíše obětí dokonale naplánované politické konspirace. Po smrti manžela zůstala v rukou nechráněné vdovy obrovská moc a nesmírný majetek. Zkrátka byla příliš bohatá, chovala se příliš nezávisle a habsburský dvůr jí navíc dlužil obrovský obnos za financování válek. Ambiciózní palatin Turzo okamžitě vycítil příležitost. Odstraněním hraběnky úspěšně zabil několik much jednou ranou. Dokázal se zbavit silné konkurentky, královský dvůr nemusel splácet své obrovské dluhy a uvolněné majetky se mohly výhodně přerozdělit.

Sama Alžběta se nikdy nedočkala řádného a spravedlivého soudu. Soudci ji nikdy nevyslechli a nedovolili jí, aby se jakkoliv hájila. Všechna vážná obvinění stála výhradně na vynucených výpovědích služebnictva. Vyšetřovatelé z nich tato absurdní přiznání doslova vymlátili na mučidlech těsně před tím, než je pro jistotu poslali na popraviště. Alžběta nepochybně nebyla žádná milá světice a vládla svým poddaným tvrdou rukou. Zvrácenou a po krvi lačnící upírkou se však pravděpodobně stala až na politickou objednávku těch mocných mužů, kteří bezskrupulózně prahli po jejím nekonečném bohatství.

Děsivější než Havran: Poslední dny Edgara Allana Poea jsou dodnes záhadou