Za nenápadnou zdí na okraji pražského Ďáblického hřbitova se skrývá jedno z nejtemnějších míst české historie. Zde, bez jména, bez obřadu a bez jakékoli památky, byly po roce 1948 ukládány ostatky dětí politických vězeňkyň. Miminka, která se narodila v nelidských podmínkách komunistických lágrů a nedostala šanci žít.
Začátkem 50. let 20. století bylo mnoho žen v Československu zatčeno, obviněno z protistátní činnosti a odsouzeno k dlouhým trestům ve věznicích a pracovních táborech. Mezi nimi byly i těhotné ženy. Jejich děti se rodily za ostnatými dráty a v prostředí, které bylo všechno, jen ne bezpečné nebo důstojné. Péče byla minimální, matky často trpěly hladem, nedostatkem hygieny i stresujícími výslechy.
Nedostaly šanci žít
Mnohá miminka, narozená v těchto podmínkách, nepřežila první dny či týdny života. Dle hrůzných svědectví byl jejich často krátký život nelidsky trýznivý. Dozorci je ponechali u matek, které byly stiženy horečkou a infekcí a nedokázaly se postarat ani o sebe, natož o dítě. Zoufalé matky prosily, ať dítě předají rodině, ale nevyhověli jim. Děti tak pomalu podléhaly podvýživě a infekci. Jiným děti naopak vzali a zavřeli je do jiné cely. Vzdálené tak, že se matka nemohla postarat, ale své zoufale křičící dítě dnem i noci slyšela. Některé děti dokonce mučili a před matkami týrali, aby z nich dostali přiznání k smýšleným zločinům.
Ani po smrti se děti vězeňkyň nedočkala důstojného zacházení. Místo pohřbu v rodinném kruhu jim režim určil anonymní místo v hromadných hrobech u severní zdi Ďáblického hřbitova. Bez křížků, bez jmen, bez lásky. Ostatky byly sváženy tajně, často společně s dalšími „nežádoucími“ mrtvými, jako politickými vězni, odpůrci režimu, ale také příslušníky rodin, které komunisté potřebovali vymazat z paměti.
Toto místo bylo dlouhá desetiletí tabu. Teprve po roce 1989 se postupně začala odkrývat fakta o tom, co se v Ďáblicích skutečně dělo. V 90. letech historici a pamětníci začali pátrat po osudech žen a dětí, které se v lágrech ocitly. Postupně se ukázalo, že severní zeď ukrývá ostatky mnoha z nich — včetně novorozenců z ženské věznice na Pankráci.
Místo bylo až s odstupem proměněno v pietní prostor a symbolicky označeno. Dnes se zde nachází 41 pomníčků se jmény 43 dětí. Kolik jich zde ale bylo pochováno ve skutečnosti, není jisté. Vzniklo alespoň místo, kde si pozůstalí a veřejnost mohou připomenout dětské oběti komunistického režimu. Každoročně se zde 1. června na Den dětí konají pietní slavnosti. Lidé přicházejí s květinami, zapalují svíčky a v tichosti přemýšlejí nad krutostí systému, který potlačoval nejen politické oponenty, ale i jejich nevinné potomky.
Severní zeď Ďáblického je tichým svědkem toho, že režim potrestal i ty nejzranitelnější. Děti politických vězeňkyň byly odsouzeny předem – bez soudu, bez milosti. Tato místa vyzývají k tomu, abychom nezapomněli, připomínali si, v jakých krukostech se zde před nedávnou dobou žilo, a zajistili, že se podobná krutost nebude opakovat.
Chcete-li se o tématu severní zdi Ďáblického hřbitova a o osudu dětí politických vězeňkyň v 50. letech dozvědět víc, existuje několik silných dokumentů, obsáhlých podcastů i čtivých knih. Pusťte si jímavý dokument Dagmar Průchové Nesmíš plakat, nebo přečtěte knihu Petry Klabouchové U severní zdi. Ďáblickému hřbitovu se v jedné z epizod věnuje i podcast Přepište dějiny. I tato díla jsou cestou, jak dát nevinným životům zmizelých dětí jejich jméno a důstojnost.
Severní zeď Ďáblického hřbitova je mementem neviditelných zločinů komunistického režimu, které by neměly být ani po letech opomíjeny. Málokteré místo v Česku tak silně připomíná, že nespravedlnost a útlak dopadaly i na ty nejzranitelnější — novorozence, kteří zemřeli dřív, než stačili prožít alespoň záchvěv svobody. Je důležité, aby jejich příběh nezůstal zapomenut.
