Otrokyně v japonských nevěstincích. Kruté zacházení a týrání bylo na denním pořádku, domů se jich většina nevrátila

Ženy pro útěchu byly v podstatě sexuálními otrokyněmi. Měly za úkol uspokojovat vojáky a námořníky císařské armády. Bylo to v době, kdy císařské Japonsko vedlo dobyvačné války v Číně a jihovýchodní Asii. Vojáci běžně znásilňovaly ženy v okupovaných oblastech, což začalo zvedat protijaponské nálady. Zároveň se vojáci snadno nakazili pohlavními a dalšími nemocemi. To byly hlavní důvody, proč nechal císař Hirohito v roce 1932 zřídit první „stanice útěchy“. Původně bylo zamýšleno, že v nich budou pracovat skutečné prostitutky, ale jak se válka stupňovala a Japonsko zabíralo nová území, bylo potřeba stále více žen, které by poskytovaly sexuální služby. Vojáci totiž věřili, že pohlavním stykem očistí duši před tím, než půjdou do boje.

Mohlo by se vám líbit

Jak žily kurtizány v 19. století, když zrovna nepracovaly. Fotky z nevěstince, které neměl nikdo vidět

Ženy pro útěchu žily jako otrokyně

Japonská armáda si brala ženy vždy z oblastí, které právě okupovala, tedy z Koreje, Číny a Filipín. Náboráři je lákali na práci ošetřovatelek, vaření a praní prádla a vybírali si především mladé ženy a dívky. Odmítnout ale nemohla žádná, kterou si vybrali. Těm nejmladším bylo třináct let. Ve skutečnosti byly ale přinuceny k sexuálním službám. Po příchodu do nevěstinců byly nuceny k sexu se svými vězniteli za brutálních a nelidských podmínek. Ačkoli každá z žen prožila něco jiného, jejich výpovědi mají mnoho společného: opakované znásilňování, které se před bitvami stupňovalo, mučivou fyzickou bolest, těhotenství, pohlavně přenosné nemoci a bezútěšné podmínky. Pokud se vzpouzely, byly krutě mučeny. Bití bylo na denním pořádku za každou maličkost, za výprask musely ženy dokonce poděkovat.

Život ve stanici útěchy

Ženy bydlely v nuzných podmínkách, v tmavých nevětraných pokojích, kde spaly na zemi na rohožích. Jejich hlavním úkolem bylo uspokojení mužů. Na každého řadového vojáka měla žena deset minut, na poddůstojníka půl hodiny, večer pak byli na řadě důstojníci, kteří měli času, kolik chtěli. Dopoledne ženy uklízely, praly a vařily. Pokud neuposlechly nějaký rozkaz nebo jej splnily špatně, dostaly tvrdý výprask.

„Čtyři dny jsem ležela na své rohoži a dívala se na strop svého páchnoucího pokojíku, zatímco mě znásilňoval voják za vojákem. Nohy jsem měla ještě rozbolavělé až do kostí od bití poručíka Tanaky a spolu s palčivou bolestí mezi nimi se to nedalo vydržet. Abych si chránila stehna, musela jsem nohy doširoka roztáhnout, ale pak zase víc bolelo přirážení vojáků. Nakonec jsem našla takovou polohu, která bolest rozdělila rovnoměrně mezi potlučená stehna a rozedřenou vaginu, takže jsem mohla pokračovat.“ (Úryvek z knihy Dcery dvouhlavého draka, William Andrews)

Mohlo by se vám líbit

Smutný osud poslední čínské císařovny Wanrong. Byla vystavována jako zvíře, její tělo se po smrti nikdy nenašlo

Potrat často končil smrtí

Vojáci si před každým pohlavním stykem museli nasadit kondom. Protože jich ale bylo málo, používaly se opakovaně. Ženy je po každém vojákovi musely umýt. Když došlo k tomu, že některá z žen otěhotněla, byl jí provede potrat, ale v podmínkách, které často vedly k infekci a následně ke smrti. Pokud žena takový zákrok přežila, obvykle pak už nemohla mít nikdy děti.

Ženy pro útěchu na okraji společnosti

Když se blížil konec druhé světové války a vojáci se dávali na ústup, snažili se za sebou zamést stopy. Mnoho žen ze stanic útěchy bylo zavražděno. Ale ani ty, kterým se podařilo dostat se zpět do „normálního“ života, nečekal radostný osud. Společnost je považovala za nečisté a obrátila se k nim zády. Mnohé zemřely na pohlavně přenosné infekce nebo na komplikace způsobené násilným zacházením ze strany japonských vojáků, jiné spáchaly sebevraždu.

Omluva japonského císaře

Úřední záznamy o domech útěchy byly zničeny, přeživší „utěšitelky“ byly považovány za nečisté lhářky, ale většinou se snažily ze studu o svých zážitcích vůbec nemluvit. Po celá desetiletí tak zůstávala tato smutná historie nepovšimnutá a nezdokumentovaná. Japonci téma bagatelizovali. Teprve v roce 1987, kdy se Jihokorejská republika stala liberální demokracií, začaly ženy o svých utrpeních mluvit veřejně, záležitost se dokonce rozhořela v mezinárodní spor, který skončil tím, že v roce 1993 japonská vláda zvěrstva uznala a v roce 2015 oznámila, že poskytne ženám útěchy odškodnění. Žije však už jen několik desítek žen, které Japonsko donutilo k sexuálnímu otroctví. Ty ale nepožadují peníze, ale omluvu, které se stále nedočkaly..

Galerie: Otrokyně v japonských nevěstincích

5 fotek 6 fotek