Balto byl sibiřský husky narozený v roce 1919 a původně rozhodně nevypadal jako pes, který jednou skončí v dějepisných knihách. V lednu 1925 se však zapojil do štafety, která měla dopravit sérum proti záškrtu do odříznutého Nome.
Čekalo je přes tisíc kilometrů sněhu, tmy, větru a mrazu. Balto vedl poslední úsek a právě jeho jméno si svět zapamatoval nejvíc. Jenže za příběhem slavného psa stojí také desítky dalších psů a jejich psovodů.
Epidemie v Nome
V lednu 1925 zasáhl aljašské město Nome záškrt. Situace byla vážná a zásoby antitoxinu docházely. Nome navíc v zimě odřízlo počasí a led, takže běžná doprava nepřipadala v úvahu. Letadlo tehdy nebylo použitelnou záchranou a na rychlou cestu lodí nebylo možné pomýšlet.
Potřebné sérum se dostalo vlakem do Nenany. Odtud zbývalo do Nome přibližně 1085 kilometrů. Jedinou reálnou možností bylo využít štafetu psích spřežení, která měla zásilku postupně předávat dál.
Psí štafeta vyrazila
Do záchranné akce se zapojilo dvacet spřežení. Každé mělo svůj úsek a úkolem psovodů bylo předat sérum dalšímu týmu. Nebyl čas na pohodové cestování. Šlo o závod s nemocí a o každou hodinu, kterou se podařilo ušetřit.
Psi běželi v podmínkách, které by dnes většinu lidí přiměly otočit se ještě u první závěje. Mrazivé počasí, sníh, vítr a špatná viditelnost prověřovaly psy i jejich psovody. Celá štafeta nakonec zvládla trasu z Nenany do Nome za něco málo přes pět dní.
V příběhu se často mluví především o Baltovi, ale byla by škoda zapomenout na Toga. Vůdčí pes spřežení Leonharda Seppaly absolvoval jednu z nejdelších a nejnebezpečnějších částí celé cesty. Seppala se se svými psy vydal přes oblast Norton Sound, kde představoval led další obrovské riziko.
Togo měl před sebou mimořádně náročný úkol. Seppalovo spřežení urazilo během své části stovky kilometrů a právě tento úsek patřil k nejnebezpečnějším z celé štafety. Togo proto dnes bývá připomínán jako pes, jehož zásluhy byly po desetiletí zastíněny slávou jeho slavnějšího kolegy.
Balto převzal vedení
K závěru štafety se dostal Gunnar Kaasen se svým spřežením. V čele stál Balto, sibiřský husky narozený přibližně v roce 1919. V té chvíli měl před sebou poslední úsek, který mohl rozhodnout o tom, jestli se sérum dostane do Nome včas.
Počasí se během cesty dál zhoršovalo. Kaasen později popisoval podmínky jako téměř nulovou viditelnost. Balto přesto dokázal vést tým dál a bezpečně ho dostat přes trasu. V kritickém závěru se ukázalo, že právě jeho schopnost orientovat se v terénu může být rozhodující.
V únoru 1925 dorazil Kaasen s Baltem a ostatními psy do Nome. Sérum bylo na místě a mohlo začít jeho podávání nemocným. Zpráva o úspěšné cestě se rychle rozšířila a z Balta se během krátké doby stal známý hrdina.
Je trochu ironické, že pes, který si pravděpodobně vůbec nedělal starosti s novinovými titulky, najednou získal obrovskou pozornost. Lidé chtěli vidět slavného huskyho, který vedl spřežení do cíle. Balto se stal symbolem celé záchranné akce a jeho příběh začal žít vlastním životem.
Socha v Central Parku
Ještě v roce 1925 se Balto dočkal mimořádné pocty. V newyorském Central Parku byla 17. prosince odhalena jeho bronzová socha. Na podstavci je připomínka vytrvalosti, věrnosti a inteligence, tedy vlastností, které se se záchrannou cestou spojovaly.
Balto se stal celebritou a absolvoval také veřejná vystoupení a cestu po Spojených státech. Zájem o něj byl obrovský. Jenže sláva mu paradoxně nepřinesla příliš šťastné období a jeho další osud ukázal, že hrdinové někdy potřebují pomoc i po skončení velkého dobrodružství.
Po skončení slávy se Balto a další psi ze spřežení dostali do rukou provozovatelů pojízdného zvěřince a později skončili v nevyhovujících podmínkách v Los Angeles. O jejich osudu se dozvěděli lidé v Clevelandu a začala veřejná sbírka na jejich záchranu.
Do kampaně se výrazně zapojily také děti. Peníze se podařilo vybrat a Balto se šesti dalšími psy dorazil v roce 1927 do Clevelandu, kde byli slavnostně přivítáni a následně umístěni do tamní zoo. Na svého slavného hrdinu čekaly davy lidí.
Konec slavného psa
Balto strávil závěr života v Clevelandu. S přibývajícím věkem se jeho zdravotní stav zhoršoval, měl problémy s pohybem a ztrácel zrak. Dne 14. března 1933 zemřel ve věku přibližně čtrnácti let.
Po smrti bylo jeho tělo preparováno a dnes je součástí sbírek Cleveland Museum of Natural History. Z psa, který kdysi běžel zasněženou Aljaškou, se tak stal muzejní exponát. Jeho příběh však nezůstal zavřený za sklem a pokračuje dodnes v knihách, filmech i vzpomínkách na legendární štafetu.
Balto nebyl jediným hrdinou celé výpravy. Na cestě se podílely desítky psů a jejich psovodů a bez jejich společného úsilí by sérum do Nome včas nedorazilo. Přesto právě Balto zůstal v paměti veřejnosti jako tvář celé záchranné mise.
Jeho příběh má i dnes zvláštní sílu. Ne proto, že by jeden pes sám zachránil celé město, jak někdy zjednodušené vyprávění naznačuje. Zajímavější je právě to, že šlo o tým lidí a zvířat, který dokázal v době bez moderní dopravy překonat stovky kilometrů a dopravit životně důležitý lék tam, kde ho zoufale potřebovali.
