Před 81 lety se na japonské město sneslo něco, co navždy změnilo chod lidských dějin. Výbuch první atomové bomby srovnal Hirošimu se zemí, sežehl desetitisíce životů během zlomku sekundy a těm, kteří přežili, přichystal roky fyzického i psychického utrpení. Dnes se píše rok 2026, z popela vyrostla moderní metropole, ale stopy tehdejšího pekla v ní žijí dál.
Vystoupíte z vlaku na moderním hirošimském nádraží, nasednete do tramvaje kolem vás jsou prosklené budovy, spěchající lidé, obchody. Jen těžko se věří tomu, že přesně tady se 6. srpna 1945 odehrála apokalypsa. Podobně tomu bylo i v Nagasaki. Přeživší měl pocit, že na něj spadlo slunce.
Nad Hirošimou se rozsvítilo druhé slunce
Abychom pochopili, proč k použití atomové bomby vůbec došlo, musíme se vrátit zpět v čase do léta roku 1945. Válka v Evropě sice po pádu hitlerovského Německa skončila, ale v Tichomoří konflikt nadále pokračoval. Japonské velení tehdy jakoukoliv myšlenku na kapitulaci vytrvale odmítalo.
Obyvatelstvo bylo naopak prostřednictvím státní propagandy systematicky připravováno na nevyhnutelnou pozemní invazi. Vláda se snažila v lidech vzbudit přesvědčení, že je jejich povinností klást spojeneckým vojskům odpor až do úplného konce a neváhat v boji obětovat i vlastní život.
Tehdejší americký prezident Harry Truman tak stál před mimořádně složitou situací. Plánovaná pozemní invaze na japonské ostrovy, označovaná jako operace Downfall, by si vyžádala obrovské ztráty. Odhady hovořily až o milionech padlých na straně spojenců a dokonce o deseti milionech obětí z řad japonského obyvatelstva. Nově vyvinutá nukleární zbraň měla nepřítele vyděsit, donutit okamžitě složit zbraně a ušetřit životy na obou stranách fronty.
Prvním cílem se stala Hirošima
Bylo pondělí 6. srpna, krátce po osmé hodině ranní. Nic netušící obyvatelé Hirošimy začínali běžný pracovní týden. Lidé mířili na úřady, děti se shromažďovaly před školami. A nad tím vším v 8:15 hodin shodil americký bombardér Enola Gay z výšky zhruba devíti kilometrů uranovou pumu s nevinně znějícím názvem Little Boy. Explodovala 580 metrů nad centrem města. Následoval oslepující záblesk světla, který očití svědci později popisovali, jako by z oblohy spadlo druhé slunce.
Teplota v samotném epicentru v mžiku dosáhla téměř čtyř tisíc stupňů Celsia. Lidé nacházející se v bezprostřední blízkosti výbuchu neměli nejmenší šanci přežít. Extrémní žár byl natolik silný, že v některých případech zanechal na kamenných zdech a schodištích takzvané nukleární stíny, temné obrysy lidských postav vypálené do vyběleného povrchu. Zřejmě nejznámější z nich se nacházel na schodech banky Sumitomo, kde někdo v osudnou chvíli čekal na otevření pobočky. Následná tlaková vlna pak srovnala se zemí 70 procent veškeré zástavby. Kdo přežil samotný výbuch, čelil rozsáhlým požárům a hroutícím se budovám. Zraněným se nedostávalo pomoci, protože nemocnice byly zničeny a zdravotníci mrtví. Odhaduje se, že jen do konce roku 1945 si exploze vyžádala až 140 tisíc obětí.
Hirošima ale nebyla jediná. Když Japonsko ani po prvním útoku nekapitulovalo, dopadla o pouhé tři dny později, 9. srpna 1945, druhá atomová bomba zvaná Fat Man (Tlouštík) na město Nagasaki. Obě tyto události dohromady připravily o život kolem 200 tisíc lidí a definitivně ukončily druhou světovou válku.
Pro ty, kteří srpnové ráno přežili, však utrpení zdaleka neskončilo. Mnozí z komunity takzvaných hibakuša, jak se v Japonsku přeživším atomového bombardování říká, si nesli doživotní fyzické následky v podobě nemocí z ozáření, ztráty sluchu či těžkých popálenin, které se hojily do ztvrdlých a vystouplých jizev. Zohavení obličeje i těla jim často bránilo najít si běžné zaměstnání, ve kterém by přicházeli do styku s lidmi.
K fyzické bolesti se navíc přidalo obrovské sociální stigma. Lékařské povědomí o vlivu radiace bylo tehdy minimální a zdravá populace se zasaženým často ze strachu vyhýbala. Mnoho Japonců se mylně domnívalo, že nemoc z ozáření může být nakažlivá. A panovala dokonce obava, že jejich potomci mohou mít genetické vady způsobené ozářením rodičů.
Hirošima je dnes místem hluboké úcty a paměti. Středobodem vzpomínek je Mírový park, pečlivě udržovaný prostor plný zeleně, ve kterém najdete hned několik významných památek. Jednou z mála budov, které v epicentru nelehly popelem, byl tehdejší Průmyslový palác. Shodou okolností ho o třicet let dříve navrhl český architekt Jan Letzl. Z původní stavby zbylo jen železobetonové torzo s obnaženou kupolí, dnes známé jako Atomový dóm. Město ho záměrně ponechalo v původním zničeném stavu a následně byl zapsán i na seznam světového dědictví UNESCO.
Velmi emotivním místem je také Dětský památník míru. Vévodí mu socha dívky držící v rukou papírového jeřába a obklopují ho vitríny plné drobných papírových ptáčků z celého světa. Památník je poctou tehdy jedenáctileté Sadako Sasaki, která sice výbuch bomby přestála, ale v důsledku ozáření po několika letech onemocněla leukémií. V nemocnici trávila čas skládáním origami v naději na uzdravení, ale nemoc nakonec nepřemohla. Její příběh dodnes rezonuje jako silný symbol zasažených dětí.
Je rok 2026 a hlasy přímých pamětníků slábnou. O to naléhavější je potřeba uchovat jejich svědectví pro další generace. Technologický vývoj totiž od druhé světové války ušel obrovský kus cesty a dnešní jaderné zbraně disponují nesrovnatelně ničivější silou než pumy shozené na Hirošimu a Nagasaki. Pokud by k podobnému konfliktu došlo dnes, jeho dopady na naši civilizaci by byly nevratné.
