Páteční odpoledne 22. července 2011 se mělo v Norsku nést ve znamení letních dovolených a klidného víkendu. Místo toho se proměnilo v nejtragičtější den v novodobých dějinách skandinávské země. Během několika hodin vyhaslo rukou jediného pravicového extremisty 77 lidských životů, z toho 68 na ostrově Utøya (a jeden posléze v nemocnici), kde se konal mládežnický tábor vládní Norské dělnické strany. Norsko tehdy zažilo šok, ze kterého se vzpamatovává dodnes.
Vše začalo o půl čtvrté odpoledne ve vládní čtvrti v centru metropole. Pachatel zaparkoval před úřadem premiéra a ministerstvem spravedlnosti dodávku, v jejímž nákladovém prostoru se nacházela silná podomácku vyrobená bomba z dusičnanu amonného. Exploze doslova otřásla centrem města. Tlaková vlna roztříštila okna, zničila fasády okolních budov a zanechala na místě 8 mrtvých a 11 těžce zraněných lidí.
Co se stalo před 15 lety v Oslu a na ostrově Utøya?
Zatímco záchranné složky, policii a média plně zaměstnávaly události ve vládní čtvrti, skutečný cíl celého plánu se teprve rýsoval. V den útoků pachatel na internetu zveřejnil svůj deník a sáhodlouhý manifest, v němž detailně popisoval přípravy a jako hlavní motiv uvedl odpor k norskému modelu multikulturní společnosti a vládní politice podporující přistěhovalectví. Explozí v Oslu si však především kupoval čas a pozornost pro druhý, mnohem zvrácenější zločin.
Ostrov Utøya na jezeře Tyrifjorden je poměrně malé, malebné místo poseté několika dřevěnými domky. O onom osudovém víkendu se zde nacházelo zhruba 600 účastníků každoročního mládežnického tábora. Většině z nich bylo mezi 14 a 20 lety.
Krátce před 5. hodinou odpolední na pevninský břeh dorazil muž v policejní uniformě a průkazem. Tvrdil, že vyšetřuje výbuch v Oslu a potřebuje převézt na ostrov, aby zkontroloval zabezpečení tábora. Jakmile vystoupil z člunu, nechal kolem sebe shromáždit skupinu mladých lidí. A pak začal střílet.
Střelba trvala přes hodinu. Pachatel postupoval ostrovem chladnokrevně a systematicky. Nelišil, kdo jak vypadá ani co má na sobě. Jeden z přeživších, tehdy 19letý žadatel o azyl z Afghánistánu Husajn Kázemí, později popsal, že útočník střílel po všem, co se pohnulo. Husajn utržil průstřel paže a obou nohou, přesto se mu podařilo přežít. Další ze svědků u soudu přirovnal útočníkův hlasité, vzrušené sípání a těžký dech ke zlověstné postavě lorda Voldemorta.
V panice se stovky dětí snažily ukrýt v lesním porostu, pod skalními převisy nebo se vrhaly do studené vody jezera s nadějí, že doplavou na 600 metrů vzdálenou pevninu. Útočník ale na ně mířil i do vody a řada prchajících se utopila. O život na ostrově přišlo 68 osob, další oběť podlehla zraněním o pár dní později v nemocnici.
Zatímco na ostrově probíhalo vraždění, na jezeře se odehrávala neplánovaná záchranná operace. V okolních kempech trávili prázdniny rekreanti a turisté.Ti uslyšeli střelbu a viděli prchající děti ve vodě. Místo aby se ukryli v bezpečí, naskákali do svých motorových člunů a vyrazili k Utøye. Tito lidé dokázali z ostrova a z vody zachránit až 300 dětí. Pendlovali mezi Utøyou a kempem Utvika, kam zraněné a vystrašené teenagery odváželi. Jedním z těch, kteří riskovali život, byl i Otto Lövik. Na svou palubu vytáhl téměř 50 lidí, a to i přesto, že útočník začal pálit přímo po jeho lodi. Těm, které už rekreanti nedokázali naložit do přeplněných člunů, házeli alespoň záchranné vesty.
Policie přijala první hlášení o střelbě v 17:27. O deset minut později sice z Osla vyrazila speciální jednotka, ale kvůli absenci vrtulníku musela zvolit pozemní cestu a následně se přesunout lodí. Na ostrov tak policisté připluli až v 18:25. V té době už útočník sám telefonoval na tísňovou linku s tím, že se vzdává, což krátce po vylodění zásahové jednotky také bez odporu učinil. Celé jeho běsnění na ostrově tak trvalo přesně 72 minut.
Brzy po zatčení následovaly desítky hodin výslechů. O měsíc později proběhla na ostrově policejní rekonstrukce, během které pachatel ochotně a v detailech spolupracoval, aniž by projevil sebemenší náznak emocí či lítosti.
Soudní proces, který odstartoval v dubnu 2012, byl celosvětově sledovanou událostí. Útočník neustále provokoval. Odmítal legitimitu soudu, k činu se přiznal, ale vinu popíral s odůvodněním, že šlo o nutnou obranu proti přistěhovalectví. Zásadním bodem celého procesu se stal stav pachatelovy mysli. První posudek hovořil o schizofrenii a nesvéprávnosti, což samotný útočník ostře odmítal, protože by to v jeho očích zdiskreditovalo jeho ideologii. Druhý posudek nakonec potvrdil, že psychózou netrpí, ale vykazuje těžkou poruchu osobnosti s antisociálními a narcistickými rysy. V srpnu 2012 pětice soudců jednomyslně rozhodla o jeho příčetnosti a vině.
Protože norské právo v době konání procesu neuznávalo klasický doživotní trest, byl mu uložen takzvaný „forvaring“ – ochranná vazba na tehdy maximální možnou dobu 21 let. Soudy ale mohou pobyt za mřížemi opakovaně prodlužovat o pět let, a odsouzený tak může strávit ve vězení zbytek života. Po deseti letech za mřížemi získal ze zákona právo pravidelně žádat o podmíněné propuštění, čehož využívá, soudy však jeho žádosti stabilně zamítají.
Doporučujeme
reklama
Nová identita a nadstandardní cela v Ringerike
V roce 2017 se Anders Breivik nechal oficiálně přejmenovat na Fjotolfa Hansena, a letos v dubnu na Jana Johansena. Změnilo se také místo jeho pobytu. V roce 2022 ho eskorta převezla z věznice Skien do nápravného zařízení s maximální ostrahou v Ringerike. Hansen má k dispozici soukromý dvoupodlažní komplex o několika místnostech. Patří k němu obytná buňka, studovna, vybavená posilovna, kuchyňka s jídelním koutem a společenská místnost s televizí, DVD přehrávačem a herní konzolí. Vedení věznice mu prý dokonce kvůli zmírnění sociální izolace pořídilo tři andulky, o které se v cele stará. Přestože se může v rámci svého vyhrazeného traktu pohybovat zcela svobodně a má dostatek denního světla, je stále držen od ostatních trestanců. Do styku přichází pouze s dozorci, psychology a svým právníkem.
