44 Kč
Dne 22. října by Václav Mrázek oslavil sté narozeniny. Místo oslav však toto datum nese historickou tíhu, jelikož Mrázek je stále jedním z nejtemnějších stínů poválečné československé kriminalistiky a největším českým sériovým vrahem. Muž, který šokoval a děsil za sebou nechal stejně děsivou bilanci hrůz - 127 obvinění a 7 dokázaných obětí. Připomeňme si, proč je jeho případ stále dobré připomínat, to, jak se podařilo proniknout do jeho světa i tajemství schovaná mezi řádky spisů.
Václav Mrázek se narodil 22. října 1925 ve Svinařově u Kladna do početné rodiny, kde počet dětí není přesně znám a některé zdroje jich uvádějí až 12 dětí. Rodina byla velmi chudá, a s takovým počtem dětí zde byl nejen nedostatek materiální, ale i nedostatek lásky. Nejen chudoba často vyvolávala napětí a rodinné konflikty. Mrázek základní školu dokončil jen do páté třídy, což bylo pro něj i na tehdejší dobu drobným handicapem.
Už v mladém věku se mladý Václav Mrázek dostával do konfliktu se zákonem. Kradl a zapletl se do drobných trestných činů, což přilákalo pozornost úřadů už v dospívání. V očích sousedů a známých byl zpočátku označován za němého podivína. Byl uzavřený, plachý, bez výrazných společenských kontaktů, neměl kamarády, moc s nikým nemluvil. Co měl rád, to bylo kolo a projížďky na něm. Mezi jeho záliby údajně patřily výlety a pozorování krajiny kolem Chomutova. Paradoxně právě v těchto chvílích se nakonec začala rodit jeho vražedná obsese.
S nedokončenou školou se musel protloukat, jak se dalo. Když se v poválečné éře rozhodl pracovat jako šatnář a později jako lázeňský pracovník či pomocník v dolech na Kladensku, získal jakousi osobitou „neviditelnost“. Byl nenápadný a zcela splynul s davem a nikdo by nečekal, že ten drobný muž na kole nese v sobě takovou zkázu a je ztělesněním největších hrůz, jaké si dovedeme představit.
Datum 22. srpna 1951 se stalo dnem, který zvrátil celý Mrázkův osud. Mrázek potkal patnáctiletou Hanu Chloubovou poblíž Drahonic na Lounsku. Dívka pásla krávy a četla si na břehu a právě této chvíle ticha zvrácený muž zneužil. Údery klackem prorazily její lebku, ale vrah postupoval podle vnitřního scénáře: nejdřív zakryl její hlavu kusem látky, aby skryl pohled na krev, protože právě pohled na krev uváděl jako jednu ze svých averzí. Pak strhl dívce šaty a její mrtvé tělo zneužil a pak jej odtáhl do křoví a vražedný nástroj zahodil do řeky.
Tuto první vraždu zprvu kriminalisté nespojovali s jeho pozdějšími činy. Ale Mrázek se přemožen vnitřním vzrušením začal cítit, že právě ticho a izolace jsou jeho scénou. A pokračoval dál. Když pak v září stejného roku narazil na Bronislavu Pajůrkovou, byl už lépe vybaven: Zakoupil si Pistoli Walther ráže 7,65 mm. Ženu zastřelil, odtáhl tělo a opět ji zneužil, než mrtvé tělo odhodil do řeky Bíliny. Proč se však po této "akci" rozhodl vraždit jinak? Vyšetřovatelé uvádějí, že ozvěny výstřelů ho ohrožovaly a tušil, že by mohl být odhalen. Proto přešel k tišším způsobům, jako byly nůž či klacek. Taková flexibilita modu operandi byla varovným signálem pro kriminalisty s tím, že pachatel je adaptabilní a nemá žádný jednotný styl svých hrůzných činů.
V období mezi lety 1951–1956 zabil Mrázek sedm žen, další čtyři pokusy o vraždu, a desítky případů sexuálního násilí či krádeží. V jednom z nejotřesnějších případů ve Svinařově zaútočil v noci v domě nadřízeného a jeho další oběť, Alžběta Beranová přežila první úder sekerou, ale poté byla zasažena znovu. V šoku z toho, co se děje, žena přivolala svou vnučku Jarmilu, která tak byla nechtěně svědkem celé hrůzy. Mrázek však neustal a dívku zneužil.
Je velmi důležité zdůraznit, že Mrázek nespojoval své činy pouze se sexuálním násilím. Mimo to také kradl, vloupával do domů, kradl zvířata, spodní prádlo či kola – v dokumentaci je uváděno celkem 127 trestných činů. Jeho postupy byly sadistické a extrémně perverzní – často zneužíval i mrtvá těla, proto hovoříme v souvislosti s jeho jménem i o nekrofilii. A jeho motivace? Vnitřní nutkání, vzrušení z dominance, hrůza i chtíč se mísily. On sám, jak jsme psali výše, vyslovil averzi vůči pohledu na krev, a proto maskoval a zakrýval tváře svých obětí. I přesto neváhal udělat cokoli a jeho brutalita neznala mezí.
Po letech unikání spravedlnosti přestal být Mrázek opatrný při malých trestných činech, zejména drobných krádežích. 17. března 1957 byl proto zastaven v zaměstnání, v dole Nejedlý I. v Libušíně, při krádeži oděvů v šatnách horníků. Byl zadržen, poté podroben domovní prohlídce, při níž kriminalisté nalezli onu pistoli Walther a další ukradené předměty, které byly spojeny s vraždami. Teprve tehdy se spojil celý řetězec důkazů a balistické expertizy potvrdily, že zbraň byla táž, která byla použita u vražd. Mrázek se rozplakal a doznal k sedmi vraždám a mnoha dalším činům. Je trochu morbidní slovní hříčkou, že pachatel, který se spoléhal na svou nenápadnost, padl kvůli běžné krádeži, ne vraždě.
Proces s Václavem Mrázkem proběhl rychle. Soud mu přisoudil sedm vražd, četné případy útoků, sexuálního násilí a dalších trestných činů. Poté, co byl odsouzen, byl 29. prosince 1957 oběšen v pankrácké věznici v Praze. Některé zdroje uvádějí i 30. prosince jako datum popravy, ale převládá verze 29. prosince. Jeho případ neměl jen jeden motiv, ale byla to složitá směska mentálních poruch, motivací, frustrací, touhy po moci. Psychologické rozbory v trestněkriminologických studiích často připomínají, že Mrázek kombinoval živelnou impulzivitu s chladným plánováním – adaptabilně měnil modus operandi.
V rovině kriminalistické nám případ Václava Mrázka přinesl mnoho poznání: že sérioví vrazi mohou resistovat stereotypům, že mohou být nevýrazní, ale velmi nebezpeční; a že adaptabilita vůči metodám vyšetřovatelů je zbraň sama o sobě- Dále nám tento případ ukázal, že v trestní psychologii je důležité vnímat nuance a změny v chování během řady událostí. Na druhé straně je Mrázkův případ i etickou výzvou: Jak připomínat tak strašné zločiny, aniž bychom glorifikovali pachatele? Jak ctít památku obětí a zároveň nevzbudit senzaci kolem jeho osoby?
Sté výročí narození největšího sériového vraha naší historie je právě taková hranice mezi pamětí a zapomenutím. Je příležitostí se zastavit, pohlédnout do temnoty, kterou tento muž přinesl mnoha lidem, a přemýšlet, co v nás, ve společnosti, ve vztahu k psychickému zlu dokážeme rozeznat.
Autorský text, cs.wikipedia.org, kriminalistika.eu, aktualne,cz, stoplusjednicka.cz, studie
