Královna Viktorie je dodnes považována za ztělesnění upjatosti a přísné morálky. Černě oděná panovnice, která dala jméno celé jedné epoše, ale pod slupkou formální zdrženlivosti skrývala nečekaně vášnivou povahu.
Své nejtajnější touhy, slabosti, rodinné konflikty i dvorské skandály si zapisovala do osobních deníků plných vzrušujících detailů. Jenže po její smrti zápisky prošly tvrdou cenzurou. Co přesně mělo navždy zmizet v plamenech a proč se britský dvůr tak moc bál pravdy?
Tajné deníky královny Viktorie
Když v lednu 1901 vydechla královna Viktorie naposledy, zanechala po sobě impérium, nad kterým slunce nezapadalo, a úctyhodných 141 svazků osobních deníků. Psala si je od svých třinácti let, téměř den co den. Mapovaly nejen státnická rozhodnutí, ale hlavně ten nejtajnější soukromý život jedné z nejmocnějších žen historie. Zhruba od 40. let 19. století se ale původní sešity nenávratně proměnily v popel. Její nejmladší dcera, princezna Beatrix, totiž dostala jasný úkol – zápisky pečlivě pročíst, přepsat do cenzurované podoby a originály zničit.
Alexandrina Viktorie, jak znělo její celé jméno, na trůn vlastně původně usednout neměla, byla až pátá v pořadí. Po sérii úmrtí jejích strýců bez legitimních potomků ale v pouhých osmnácti letech převzala korunu. Víte, jaká byla první věc, kterou tehdy po dlouhých letech svazující výchovy pod dohledem matky a jejího poradce Johna Conroye udělala? Vyžádala si hodinu naprosté samoty. A tím začalo neuvěřitelných téměř 64 let jejího panování.
Během nich stihla Británii provést obrovskými změnami, rozšířit říši a dokonce si vysloužit titul indické císařovny. Měřila sice sotva metr padesát, ale její vliv byl obrovský. Lidé ji brali jako ikonu tradice a morálky. Jenže její zápisky ukazovaly trochu jinou ženu. Byla tvrdohlavá, místy nesnesitelná, uměla si dupnout, ale především v sobě měla nezkrotnou dávku životní vášně. Mimochodem, to ona zavedla módu bílých svatebních šatů. Vzory svých unikátních krajek z veselky pak raději nechala zničit, aby je nikdo nemohl okopírovat. Chtěla si zkrátka chránit to, co považovala za výhradně své.
Dnes si viktoriánskou dobu spojujeme s prudérností, samotná panovnice taková ale rozhodně nebyla. Obzvlášť když přišlo na jejího manžela, prince Alberta. I v těch několika málo opisech, které po cenzuře zbyly, prosvítá její naprostá fascinace jeho vzhledem. Otevřeně obdivovala jeho široká ramena, modré oči a dokonce si nezapomněla poznamenat, jak moc mu to slušelo v bílých kalhotách, pod kterými neměl vůbec nic.
Když byla později v opisech, které cenzuře unikly, objevena pasáž o tom, jak Viktorie s nadšením sleduje Alberta, jak jí navléká punčochy a následně se holí, je vcelku jasné, že se princezna Beatrix při čtení matčiných záznamů musela občas pořádně zapotit. Viktorie sice nesnášela těhotenství a představa mateřství ji zrovna nedojímala, přesto Albertovi porodila devět dětí. Traduje se, že když jí lékař radil, aby už další potomky kvůli zdraví neměla, odsekla mu otázkou, jestli to jako znamená, že už nebude žádná zábava v posteli.
Když princ Albert v pouhých 42 letech zemřel, Viktorie se zhroutila. Oblékla černou smuteční róbu, stáhla se do ústraní na skotské sídlo Balmoral a začala etapa, kterou se dvůr snažil zuby nehty vymazat z paměti. Královninou hlavní oporou se totiž stal skotský sluha John Brown. Trávili spolu hodiny na osamělých vyjížďkách, choval se k ní poměrně vstřícně, bez obvyklé přehnané úcty, a ona to milovala. Dvořané z toho naopak šíleli.
Lidé královně začali jízlivě přezdívat „paní Brownová“. Švýcarský a londýnský tisk neváhal spekulovat o tajném sňatku nebo dokonce o těhotenství. Co z toho je pravda, už se na sto procent asi nedozvíme, stopy byly totiž později zničeny. Jisté je jen to, že dvůr skotského sluhu nenáviděl a čekal na jakoukoliv příležitost, jak jeho vliv ukončit.
Když John Brown v roce 1883 náhle zemřel, mohlo by se zdát, že emoce na královském dvoře trochu utichnou. Opak byl ale pravdou. V pozdních letech Viktoriiny vlády přijel do Anglie Abdul Karim, zpočátku jako obyčejný posluha, ze kterého se zanedlouho vypracoval královnin osobní učitel – munshi. Učil ji urdštinu, vařil jí indické kari a ona s ním trávila spoustu času. Zahrnovala ho dary, tituly i obrovskými pozemky, což v rodině vzbudilo silné rasistické předsudky a nefalšovanou žárlivost. Bylo víc než jasné, že si to rodina nenechá líbit.
Doporučujeme
reklama
Tajemství v rakvi a nemilosrdná cenzura princezny Beatrix
Zúčtování přišlo okamžitě poté, co královna v roce 1901 zemřela. Rodina si konečně vyřídila účty se všemi, kteří podle nich narušovali důstojnost koruny. Jakmile král Eduard VII. nastoupil na trůn, nechal zlikvidovat Brownovy komnaty a vyházet jeho sochy. Rodina rovněž okamžitě deportovala Abdula Karima zpět do Indie a veškerou jeho korespondenci s panovnicí zabavila a spálila.
Dílo zkázy pak dokonala princezna Beatrix, která byla matčinou celoživotní společnicí. Její motivací nebyla jen poslušnost příkazu, ale upřímná snaha ochránit mýtus o dokonalé panovnici a zabránit skandálům. I přes protesty některých příbuzných, například krále Jiřího V., původní deníky házela do ohně a nemilosrdně z nich vymazala jakoukoliv zmínku o Karimovi. Zbylo jen pár nevinných poznámek o tom, že se královna učí hindsky. Vytvořila 11 ručně psaných svazků, kterými sice zachránila matčinu pověst před soudobými drby, ale obrala nás o velkou část historie.
Jednu věc ale Beatrix překazit nedokázala. Viktorie si ještě za života tvrdě vymínila, aby jí do rakve vedle Albertových věcí tajně uložili i Brownovu fotografii, pramen jeho vlasů a snubní prsten jeho matky. Až tento poslední projev vzdoru naplno ukázal, že se pod nánosy černých krajek a upjatých kloboučků po celý život skrývala mnohem pestřejší, tvrdohlavější a vášnivější osobnost, než si učebnice dějepisu vůbec dokázaly připustit.
