Lise Meitner jako první pochopila, jak rozbít atom, změnila chod dějin, otevřela dveře k nevídanému zdroji energie i ke zbrani hromadného ničení. Přesto na pódiu ve Stockholmu stál nakonec někdo úplně jiný a sesbíral veškeré ovace. Její jméno mělo zapadnout prachem, protože byla žena, a navíc měla židovské kořeny v té naprosto nejhorší možné době pro život v Evropě.
Měřila sotva metr padesát, nosila nenápadné oblečení a mluvila spíš potichu. Albert Einstein jí sice v kuloárech láskyplně přezdíval německá madame Curie, jenže na rozdíl od slavné Francouzky se tahle drobná Rakušanka celosvětové slávy za života vlastně nedočkala. Lise Meitner se totiž věnovala vědecké práci v době, kdy se od žen očekávalo, že budou vařit večeře a starat se o děti, nikoli přepisovat učebnice fyziky. A když si vydřela respekt i pozici šéfové oddělení v prestižním berlínském ústavu, přišel k moci Adolf Hitler. Lise Meitner musela odejít z Německa s jedním malým kufříkem a trávit léta v exilu. Nejprestižnější ocenění planety za její celoživotní dílo nakonec shrábl její dlouholetý kolega Otto Hahn. Dnes se o ní píše jako o matce atomové bomby. Což je mimochodem označení, které z hloubi duše nenáviděla.
Žena ve světě mužů: Fyzikou si na záclony nevyděláš
Když na přelomu devatenáctého a dvacátého století chtěla mladá dívka studovat fyziku, setkala se s velkým odporem. Ve Vídni tehdy ženy neměly na univerzitu vůbec přístup. Lise musela být trpělivá a doplňovat si vzdělání samostudiem, aby vůbec mohla složit maturitu. Teprve až jako třiadvacetiletá, se mohla zapsat k řádnému studiu a nakonec získat jako druhá žena v historii doktorát z fyziky na vídeňské univerzitě. Jenže ji to táhlo k teoretické fyzice a úplně novému oboru radioaktivity do Berlína, přímo za věhlasným Maxem Planckem. Ten sice tvrdil, že ženské na vysokou školu nepatří, ale tahle umanutá studentka na něj udělala takový dojem, že pro ni udělal výjimku.
Mělo to samozřejmě podstatný háček. I když ji Planck vzal pod svá křídla, oficiálně školu vůbec nenavštěvovala. Do laboratoří ke studentům měla vstup přísně zakázán. Když potřebovala během dne na toaletu, musela si obléknout kabát a přeběhnout ulici do nedaleké kavárny. V budově výzkumného institutu totiž dámské toalety chyběly.
Tady někde se začal psát její osudový příběh s pohledným radiochemikem Ottou Hahnem. On měl zlaté ruce na přesné chemické separace, ona zase brilantní analytický mozek, který dokázal výsledky interpretovat a dávat jim teoretický fyzikální smysl. Práce pro ně byla vším. Meitnerová žila jen výzkumem, bydlela v levném studentském pokoji a neměla absolutně žádný čas na osobní život. Často se prý sama sebe v duchu ptala, jestli si těmi svými rovnicemi a zkoumáním záření vůbec někdy vydělá aspoň na pořádné záclony do bytu.
Dvacátá léta přinesla první uznání. Lise se stala docentkou, později dokonce profesorkou, zařídila si konečně vlastní bydlení a v ústavu vládla pevnou, i když velmi přátelskou rukou. S Hahnem společně objevili nový prvek protaktinium a o něco později se naplno pustili do zkoumání toho, co se přesně stane, když do atomů uranu začnete přidávat neutrony. Věřili, tak jako tehdy snad všechny kapacity na světě, že vzniknou ještě o něco těžší prvky, takzvané transurany.
Pak ale padla kosa na kámen. Psal se rok devatenáct set třicet osm a Hitlerovo Německo obsadilo její rodné Rakousko. Z Meitnerové se rázem stala lovná zvěř. Její rakouský pas, který ji do té doby jakožto cizinku s židovským původem celkem spolehlivě chránil, přestal ze dne na den platit. Hrozila jí okamžitá deportace do koncentračního tábora a výpověď z práce. Nebyl čas na žádné dlouhé plánování, narychlo přespala u Hahnových a brzy ráno sedla na vlak směr Holandsko. Měla obrovské štěstí a hranice přejela bez kontroly. Z vážené berlínské vědkyně byla najednou uprchlice žijící v mizerném hotelovém pokoji ve Stockholmu, úplně odstřihnutá od své laboratoře i peněz. Přesto práci nevzdala. S Hahnem si neustále psali. Otto v laboratoři míchal roztoky a měřil hodnoty a Lise mu je na dálku teoreticky rozebírala. Z chemického hlediska se totiž ve vzorcích začaly dít naprosto šílené věci.
V prosinci téhož roku Hahn posílal do Stockholmu zmatené zprávy o tom, že vzorky uranu ostřelované pomalými neutrony se chovají úplně absurdně. Místo aby po reakci vznikaly transurany, pořád dokola objevoval ve zkumavkách zbytky barya. Což je prvek, který je zhruba o polovinu lehčí než uran. Fyzikálně to přece nedávalo vůbec žádný smysl. Hahn prosil Lise, ať mu to nějak teoreticky vysvětlí. Jako fenomenální analytický chemik sice přesně věděl, co vidí, ale nechápal proč se to děje.
Rozuzlení přišlo během vánočních svátků ve Švédsku. Meitnerová trávila čas se svým synovcem, taktéž nadaným fyzikem Ottou Robertem Frischem. Vyrazili se provětrat ven do zasněženého lesa. On si vzal běžky, ona šlapala jen tak pěšky vedle něj a debatovali o záhadě z Berlína. Tam, uprostřed mrazivé skandinávské přírody, si vzpomněla na takzvaný kapkový model jádra. Představila si těžký atom uranu prostě jako obrovskou kapku vody, která je nacpaná protony k prasknutí. Když do takové už tak dost nestabilní kapky narazí další neutron, povrchové napětí prostě nevydrží udržet tu hmotu pohromadě. Kapka se protáhne do tvaru činky, zaškrtí a prudce praskne na dvě menší části. A co víc, při tomhle rozpadu se musí uvolnit obrovské množství pohybové energie. Sedli si s Frischem na padlý kmen stromu a na kousek papíru začali narychlo črtat výpočty. Sedělo to naprosto dokonale. Ztráta hmotnosti při rozdělení jádra přesně odpovídala energii uvolněné podle slavné Einsteinovy rovnice E=mc². V ten okamžik na kusu papíru v lese objasnili mechanismus jaderného štěpení.
Bylo jasné, že se dívají na objev století. Jenže Hahn moc dobře věděl, že kdyby pod přelomovou vědeckou práci v Berlíně podepsal jako spoluautorku židovskou emigrantku, nacisti by ho zlikvidovali a ústav zavřeli. Takže raději studii publikoval sám, jen se svým asistentem Fritzem Strassmannem. Meitner s Frischem o pár týdnů později vydali v britském časopise Nature nezávislý článek, ve kterém popsala fyzikální mechanismus a vůbec poprvé zavedla do vědy termín „štěpení“.
Když v roce 1945 skončila válka a rozdávaly se odložené Nobelovy ceny, švédská akademie ocenila pouze Ottu Hahna. To, že celou záhadu po fyzikální stránce rozlouskla Lise a roky ho k výsledku přivedla, pánové z výboru opomenuli. Hahn navíc její zásluhy i po válce dlouhodobě dost znevažoval. Meitner mu to ale nikdy neměla za zlé a po letech s ním dokonce obnovila přátelské styky.
Jestli ji naopak něco dokázalo opravdu vytočit, byl až utajený projekt Manhattan, který verboval v zámoří ty nejlepší evropské kapacity pro sestrojení atomové bomby. Lise Meitner byla mezi nimi, ale pozvání odmítla. Nechtěla mít se zbraněmi hromadného ničení absolutně nic společného. O samotném svržení ničivé pumy na Hirošimu se dozvěděla vlastně úplně náhodou z telefonátu jednoho vlezlého reportéra. Byla v šoku a děsila ji představa, k jakému zvěrstvu byl zneužit teoretický princip, který tehdy ve švédském lese s tak čistým nadšením pro vědu spočítala.
Americký tisk ji nazval „matkou atomové bomby“ a kdykoliv pak přijela do Spojených států přednášet, reportéři ji uháněli s dotazy na destrukci a politiku. Pořád dokola musela vysvětlovat, že o výrobě zbraní neví vůbec nic a nijak se na ní nepodílela. Zbytek svého života trávila raději v Británii. Zemřela na podzim roku 1968, jen pár měsíců po Hahnovi. Na prostém kamenném náhrobku nedaleko Cambridge má vytesáno: „Fyzička, která nikdy neztratila svou lidskost.“ A to vlastně o jejím charakteru a velikosti vypovídá mnohem víc než jakýkoliv diplom s razítkem od švédského krále.
