Khutulun, prapravnučka Čingischána a nejobávanější bojovnice 13. století se odmítala vdát, dokud ji muž neporazí v zápase

Khutulun se narodila zhruba kolem roku 1260. Kroniky a staré texty ji mají zapsanou pod mnoha jmény, jako třeba Měsíční paprsek, Aigiarne, nebo Yaruq. Bylo by však mylné představovat si ji jako středověkou princeznu, která trávila dny vyšíváním za zdmi kamenného hradu.

Prapravnučka Čingischána vládla zbraním i strategii

V rodině mocného náčelníka Kaidua, ve které tahle dívka vyrůstala, se spíše cenila hrubá síla, bystrý úsudek a schopnost přežít v nemilosrdném prostředí. Od útlého dětství proto byla dívka vedena k tomu, aby se vyrovnala svým bratrům. A ona je nakonec s naprostým přehledem strčila do kapsy. Stala se legendou a její odkaz přežil staletí.

Dětství v sedle a výchova elitní bojovnice

Kaidu, vůdce části mocného mongolského impéria v oblasti střední Asie, měl synů na rozdávání. Právě tahle dcera se ale rychle stala jeho nejoblíbenějším potomkem. Měla totiž neuvěřitelný talent pro bojové umění, jízdu na koni a především pro vojenskou strategii. Kolem jejího dětství se traduje spousta teorií, jedno je ovšem jisté, postavení Khutulun se vymykalo tehdejším zvyklostem elity.

Běžně totiž jezdila po boku svého otce na drsná válečná tažení. Nepočínala si o nic hůř než zkušení veteráni, kteří měli za sebou desítky bitev. Kronikáři z cizích zemích, včetně italského cestovatele Marca Pola, ji ve svých spisech popisují s neskrývaným obdivem. Záznam Pola zmiňuje, že do nepřátelských řad dokázala vletět jako dravý jestřáb do hejna drůbeže a vytáhnout z vřavy živého zajatce s naprostou lehkostí.

Zápasnický ring a pohádkové stádo koní

Když o pár let později přišel čas na vdávání, ukázala se její svéhlavá povaha naplno. Khutulun sňatek vyloženě a priori neodmítala. Proto si stanovila pravidla, která tehdejší normy a dohodnuté diplomatické sňatky elegantně obešla. Vyzvala každého potenciálního ženicha k fyzickému zápasu. Zápasy měly u Mongolů obrovskou tradici coby zkoušku síly a cti, ovšem neutkávaly se v nich ženy s muži. Tady ale podmínky určovala princezna. Kdo chtěl její ruku, musel ji prostě složit v boji na lopatky.

Poražený borec neodešel jen s potupnou ostudou před celým klanem, musel jí také odevzdat sto svých koní. Zástupy sebevědomých šlechticů se prý zpočátku jen hrnuly. Drtivá většina z nich hned ochutnala prach mongolské arény. Zcela konkrétně se traduje historka o mimořádně bohatém a pohledném princi. Přijel s obrovským průvodem a karavanou těch nejlepších hřebců, absolutně přesvědčený o svém rychlém vítězství. Samotný zápas trval dlouho, davy okolo šílely napětím. Nakonec to byl ale opět on, kdo potupně skončil na zemi. Princezna zůstala dlouhé roky svobodná (ačkoliv se nakonec podle vícero historických pramenů přece jen provdala) a shromáždila vlastní stádo čítající podle odhadů až deset tisíc koní.

Proč se mongolské ženy oháněly zbraněmi

Je ale nutno podotknout, že Khutulun nebyla jediná žena, která uměla zacházet se zbraněmi. Život ve stepi byl drsný a Mongolové se museli umět ohánět úplně všichni. Když na jejich tábor zaútočil cizí hladový klan kvůli vodě nebo dobytku, útočníci se před stanem neptali, jestli zrovna mluví s mužem, nebo ženou. Obranyschopnost komunity stála na tom, že zbraň uměl použít každý, kdo se udržel v sedle.

Mongolové měli jednu specialitu – reflexní luk. Vyráběl se z vrstev rohoviny, dřeva a šlach. Tahle zbraň měla smrtící účinek a dostřel 320 metrů, což hravě strčilo do kapsy tehdejší obávané anglické lučištníky. Pro ovládnutí takového luku za jízdy nezáleželo zdaleka tolik na hrubé síle, ale na dokonalé technice, postřehu a absolutním splynutí s koněm. Ženy tak tvořily podstatnou obrannou část táborů.

Tato situace se začala měnit až s postupnou centralizací moci. Jakmile Kublajchán začal mongolské klany sjednocovat a říše se nekontrolovatelně rozrostla, vnitřní boje ustaly. Armáda se zprofesionalizovala, doplnila o cizí žoldnéře a stala se výhradně mužskou záležitostí dobývající svět.

Hra o trůny a hořký konec jedné legendy

Celý příběh vyvrcholil na přelomu století, kdy se Kaiduův život začal chýlit ke konci. Vztah s jeho dcerou byl tou dobou natolik silný, že se starý vládce na smrtelné posteli rozhodl místo svých čtrnácti synů označit jako svého oficiálního nástupce Khutulun. Chtěl jí předat velení nad celým svým územím. U kočovníků sice dědictví nepřecházelo automaticky na nejstaršího syna, ale na toho nejschopnějšího, nicméně žena jako vůdkyně byla i na tehdejší relativně liberální mongolské poměry příliš velké sousto.

Její bratři a další vojenští velitelé se proti otcově poslední vůli tvrdě postavili a hrozili občanskou válkou. Khutulun se tedy nakonec musela vzdát. Částečně se stáhla z vysoké politiky a podle dobových zpráv se ujala úkolu chránit otcovu hrobku před vykradači, i když stále občas radila svému bratru Orusovi ve vojenských záležitostech. Zemřela o několik let později, zhruba v šestačtyřiceti letech. Příčina její smrti není historicky podložena, ale všeobecně se předpokládá, že byla zavražděna vrahem najatým některým z jejích mocichtivých bratrů.

Dnes její osobitý odkaz ožívá v mongolském národním sportu. Zápasníci při turnajích dodnes oblékají specifické vesty, které mají zcela odhalenou hruď. Nosí je proto, aby už od první vteřiny před nástupem do ringu bylo naprosto jasné, že mezi nimi nestojí žádná žena, čímž skládají poklonu princezně, kterou v boji žádný muž nedokázal porazit.

Šokující tajemství Sirény: Marie Majerová psala o bídě, ale sama se topila v luxusu a drahém koňaku