Ada Blackjack: Neuvěřitelný příběh inuitské švadleny, která přelstila smrt v Arktidě

Narodila se jako Ada Delutuk v roce 1898 v malé osadě Spruce Creek na Aljašce. Po brzké smrti otce ji matka poslala do města Nome, kde se jí ujali metodističtí misionáři. Místo učení se tradičních dovedností kmene Inupiatů se tak učila anglicky, četla Bibli, vařila evropská jídla a šila. V šestnácti letech se provdala za lovce a psovoda Jacka Blackjacka. Manželství to ale bylo od samého začátku kruté. Muž ji bil, ponižoval, nechával hladovět a nakonec ji v roce 1921 nadobro opustil. Ada zůstala na všechno sama s pětiletým synem Bennettem. Chlapec bohužel trpěl chronickou tuberkulózou a zoufalá matka neměla finanční prostředky na jeho nákladnou léčbu. Nezbývalo jí nic jiného, než umístit syna s těžkým srdcem do místního sirotčince a zoufale hledat jakýkoliv zdroj obživy, aby ho mohla získat zpět do vlastní péče. Byla ochotná udělat naprosto cokoliv.

Ada Blackjack přelstila smrt v Arktidě

Ve stejnou dobu proslulý kanadský průzkumník Vilhjalmur Stefansson dával dohromady výpravu, jejímž cílem bylo obsadit Wrangelův ostrov v Čukotském moři severně od Sibiře. Stefansson si umanul, že toto území získá pro Británii. Skutečnost, že britská vláda o nehostinný kus ledu nejevila nejmenší zájem a nárok na něj si už před lety dělalo Ruské impérium i Spojené státy, ho vůbec netrápila. Průzkumník zkrátka potřeboval domorodce, kteří by posádku doprovázeli. Nabídl Adě na tehdejší dobu obrovský plat padesát dolarů měsíčně. Byla to suma, kterou by uklízením nebo šitím oblečení pro horníky nikdy nedokázala vydělat.

Ada byla najata výhradně jako švadlena, přesto měla z cesty do neznáma obrovský strach a úzkosti. Dokonce navštívila místního šamana, který výpravě předpověděl smrtelnou zkázu. Ada byla navíc ujištěna, že se k expedici připojí i další Inuité. Ti ale nakonec na poslední chvíli z podezřelé výpravy vycouvali. V září 1921 se tak na loď Silver Wave nalodila s naprosto cizími lidmi. Členy posádky byli kromě ní čtyři mladí a značně naivní muži vedení teprve dvacetiletým Allanem Crawfordem. Jedinou společnicí na palubě jí byla kočka jménem Victoria. Pluli s přesvědčením, že Arktida je přátelské místo plné snadno dostupné zvěře, jak to ve svých knihách lživě tvrdil Stefansson, a vzali si proto zásoby jídla na pouhých šest měsíců.

Drsné podmínky polárního kruhu

První rok na ostrově probíhal překvapivě v poklidu. Po počátečních konfliktech, kdy muži Adě vyčítali neznalost inuitských tradic a dokonce ji za trest nechávali stát venku v mrazu, se skupina sžila. Muži obstarávali potravu a sledovali meteorologické přístroje, zatímco Ada se starala o tábor, vařila a spravovala výstroj. Všichni svorně věřili, že koncem léta pro ně připluje slíbená loď. Jenže zima přišla o něco dřív. Moře kolem ostrova zamrzlo tak silnou vrstvou ledu, že se k nim žádné plavidlo nemohlo dostat. A tak čekali marně. Pětici na ostrově pomalu docházelo, že jsou v ledové pasti odkázáni jen sami na sebe.

Situace se stala kritickou počátkem roku 1923. Teploty se propadly k minus padesáti stupňům Celsia a zvěř, kterou se do té doby živili, zalezla do úkrytů. Všichni strádali a trpěli těžkou podvýživou. Člen výpravy Lorne Knight navíc vážně onemocněl kurdějemi. Na konci ledna zbylí tři muži udělali zoufalé rozhodnutí. Crawford, Maurer a Galle vzali saně a vydali se přes zamrzlé moře hledat pomoc na stovky mil vzdálené sibiřské pobřeží. Nikdo už je nikdy nespatřil a jejich těla se nenašla.

Boj o přežití

Ada zůstala v táboře sama s umírajícím Knightem. Z drobné švadleny se ze dne na den musela stát ošetřovatelka, lékařka, lovkyně, a k tomu musela shánět dřevo. Knightův stav se prudce horšil, krvácely mu dásně, přišel o zuby a tělo pokrývaly hnisavé rány. Místo vděku se však Ada dočkala jen neustálého hrubého ponižování. Nemocný muž ji obviňoval z neschopnosti, nadával jí a stěžoval si, že ho chce nechat záměrně vyhladovět. Ada snášela jeho chování s neuvěřitelným stoickým klidem. Ve svém deníku si jen suše posteskla, že Knight vůbec nechápe, jak je pro ženu těžké zastat práci čtyř mužů, štípat dříví, shánět potravu a ještě vynášet jeho výkaly. Koncem června Knight zemřel a Ada zůstala na ledovém ostrově úplně sama, jen se svou kočkou Victorií.

Následující měsíce byly zkouškou odolnosti. Zesláblá Ada neměla sílu Knightovo tělo pohřbít, proto ho ve spacáku obložila dřevěnými bednami jako ochranu před predátory a sama se přestěhovala do vedlejšího stanu. Strach z ledních medvědů, který ji v minulosti paralyzoval, musela ze dne na den překonat. Postavila si vyvýšenou plošinu, ze které mohla okolí tábora lépe hlídat. Nad postel si dokonce vyrobila speciální držák na pušku, aby zbraň měla neustále po ruce. Naučila se přesně střílet, klást pasti na polární lišky a dokázala si z kůží a naplaveného dřeva postavit člun. Její jedinou hnací silou byla touha znovu spatřit syna Bennetta. 

Návrat do civilizace

Když 20. srpna 1923, po téměř dvou letech konečně připlula k Wrangelovu ostrovu loď Donaldson, naskytl se záchranářům šokující pohled. Na pláži je nečekala zubožená polomrtvá žena, ale vyrovnaná žena oblečená do vlastnoručně ušitého sobího kožichu. Její tábor byl pečlivě udržovaný, že by v něm podle ohromených zachránců dokázala bez problémů žít nejméně další rok.

Zpráva o jediné přeživší ženě se po jejím návratu na Aljašku nezastavitelně šířila. Novináři jí okamžitě dali přezdívku ženský Robinson Crusoe a chtěli z ní udělat hvězdu. Přišla ale i lživá obvinění, že nechala Knighta zemřít úmyslně, nebo že se uchýlila ke kanibalismu. Tyto kruté lži jasně vyvrátily až stránky z jejího deníku a veřejnost se nakonec postavila na její stranu. Z celé expedice nakonec nejvíce těžil Stefansson. Vydal o výpravě úspěšnou knihu a na tragédii čtyř mladých mužů vydělal další peníze.

Plachá Ada o slávu nestála. Za peníze, které nakonec dostala, i když jich bylo podstatně méně, než kolik jí Stefansson původně slíbil, odvezla syna na specializovanou kliniku do Seattlu, kde se z tuberkulózy úspěšně vyléčil. Ada Blackjack, nezpochybnitelná hrdinka průzkumu Arktidy, strávila zbytek života spíše v chudobě. Zemřela v roce 1983 ve věku pětmaosmdesáti let, ale její nezlomná vůle žít a vrátit se ke svému dítěti zůstává jednou z nejsilnějších kapitol v dějinách polárních objevů.

Pernštejnský magnát v akci: Vojtěch zachraňoval umění i vědu, když ostatní jen válčili