Vojtěch z Pernštejna nebyl žádný troškař a v šestnáctém století platil za skutečnou rockovou hvězdu mezi tehdejšími magnáty. Tento ambiciózní moravský rodák to dotáhl až na prestižní post nejvyššího hofmistra, a zatímco ostatní šlechtici nervózně přepočítávali drobné, on suverénně ovládal panství, která svou pohádkovou hodnotou hravě strčila do kapsy i slavné Rožmberky.
Představte si muže, který má neomezený vliv, hromady peněz a vytříbený vkus, ale místo nečinného sezení na truhlách se zlatem se rozhodl přebudovat Pardubice na dechberoucí renesanční skvost. Jeho životní jízda byla od začátku do konce plná vysokých politických pletich, gigantických stavebních projektů a skončila temnou záhadou, ze které mrazí v zádech i po dlouhých staletích.
Magnát a zlaté české ručičky
Když Vojtěch převzal rodinné otěže, nehodlal jen udržovat status quo, ale začal budovat impérium, kterému nebylo rovno. Jako nejbohatší muž v království si mohl dovolit ty nejlepší italské mistry, aby mu z Pardubic udělali místo, kde se doslova všechno lesklo novotou. Zavedl u nás výrobu terakotových prvků, které dodnes zdobí náměstí, a vtiskl městu tvář, kterou mu tehdy záviděl i samotný král.
Interiéry pardubického zámku nechal Vojtěch vymalovat takovým způsobem, že návštěvníkům padala čelist až na dlážděnou podlahu. Byly to první velkoplošné renesanční malby v Čechách, které v rytířských sálech vyprávěly biblické příběhy i světskou slávu Pernštejnů. Pod nádhernými kazetovými stropy se neřešila jen správa majetku, ale kvetla zde kultura a náboženská tolerance, kterou Vojtěch prosazoval s elegancí sobě vlastní.
V politice se Vojtěch pohyboval jako ryba ve vodě a jeho slovo mělo váhu zlata, což potvrdil i král Ludvík Jagellonský. Po králově smrti u Moháče se dokonce šeptalo, že by si Vojtěch mohl nasadit korunu sám, ale on raději pragmaticky podpořil Habsburky. Jako nejvyšší hofmistr a předseda soudu v podstatě řídil stát, půjčoval panovníkovi astronomické sumy a těšil se úctě, která hraničila s nekritickým obdivem okolí.
Doporučujeme
reklama
Záhada a smrtící kletba vražedkyně
Konec jeho zářné kariéry přišel nečekaně a s příchutí hororu, když soudil sadistickou vražedkyni Kateřinu z Komárova. Poté, co ji nekompromisně poslal na smrt hladem, přežil ji tenhle mocný šlechtic o pouhé dva dny, což vyvolalo vlnu děsivých spekulací. Lidé si šeptali, že ho zhrzená šlechtična stáhla do hrobu s sebou, a dodnes se přesně neví, zda za jeho náhlým skonem stála kletba, nebo jen obyčejná lidská biologie.
