Nešťastná královna Kateřina z Braganzy: Naučila Angličany pít čaj a používat vidličky. Manžel ji na každém kroku podváděl

Psal se květen 1662, když v anglickém přístavu Portsmouth vystoupila z lodi portugalská infantka Kateřina z Braganzy. Přijela, aby se vdala za anglického krále Karla II., kterého nikdy neviděla a o jehož proslulé slabosti pro ženy si špitala celá Evropa. Jak to bývalo ve šlechtických kruzích, sňatek byl pouhým politickým spojenectvím. Portugalsko potřebovalo ochranu Anglie před Španělskem, zatímco Anglie hledala mezinárodní obchodní příležitosti a potřebovala i Kateřinino obrovské věno. Kdo by tenkrát tušil, že tento sňatek bude mít pro Anglii větší kulturní dopad než formální smlouva. 

Zklamání z královny

Kateřina neudělala na Angličany příliš velký dojem. Byla malá, bledá, nevýrazná, měla předkus a údajně i zkažené zuby. Místní šlechtičny si za vějíři šeptaly jedovaté poznámky o jejím staromódním účesu a konzervativních šatech a situaci jí neulehčoval ani fakt, že neuměla anglicky. Nešťastná a osamělá mladá žena tak nacházela útočiště v katolické víře, protože u manžela pochopení ani lásku rozhodně nenašla. Obrovským plusem bylo ale její věno. Do Anglie přivezla nejen hromady zlata, ale také práva volného obchodu a dvě klíčová města – Tanger v Africe a sedm ostrovů, které dnes známe jako Bombaj.

Šálek čaje

V jedné z Kateřininých truhel s osobními věcmi se ukrývaly jen jakési sušené lístky. Byl to čaj. Pokud jej v té době v Anglii někdo znal, pak jen jako hořký lék na „čištění hlavy“. Když vysvětlovala, jak si nápoj přeje připravit, nikdo nechápal, co může vidět na horké vodě s louhovaným listím. Ale netrvalo dlouho a z „podivné portugalské zvyklosti“ se stal symbol statusu a nejvyšší elegance. Každý chtěla napodobit královnu. A tak se během několika let stalo popíjení čaje z drahých porcelánových servisů národním zvykem. A čaj nebyla jediná novinka, která s Kateřinou pronikla na anglický dvůr.

Marmeláda a vidličky

Další novinkou byla marmeláda, která se vyráběla v Portugalsku z kdoulí (z portugalského marmelo). Anglické jídlo královně moc nechutnalo, a tak se snažila najít pochoutky, co znala. A protože v Anglii se kdoule nepěstovaly, začala se tu marmeláda vyrábět z pomerančů dovážených z Číny. A do třetice – Kateřina je považována za královnu, která na královský dvůr v Londýně zavedla používání vidliček. Údajně byla zděšena, když viděla, že šlechta používá pouze nůž a lžíci a nejraději jí prsty. Nůž se používal vlastně jen k nakrájení masa na menší kousky, zatímco lžíce sloužila k jídlu tekutých pudinků nebo omáček.

Nešťastná a podváděná

Královnin život však nebyl jen o zavádění nových trendů. Snažila se získat si lásku krále a splnit svůj úkol – porodit mu nástupce trůnu. To ale nebylo vůbec jednoduché. Karel II. byl totiž nenapravitelný záletník a vůbec se tím netajil, čímž Kateřinu veřejně ponižoval. Nutil ji například, aby přijala jeho nejvlivnější milenku, Barbaru Villiersovou, jako svou dvorní dámu. Všichni přitom věděli, že Barbara je královou metresou a rodí mu děti, zatímco Kateřina po několika prodělaných potratech už otěhotnět nemohla. Také čelila útokům kvůli své katolické víře v protestantské zemi, posměškům a různým intrikám. Oproti očekáváním svých protivníků se ale nenechala zlomit. Nepředváděla hysterické scény, nedávala ultimáta. Tiše, s nadhledem a důstojností sobě vlastní se rozhodla manželovy excesy a projevy nenávisti dvořanů přecházet. A postupně si získala respekt nejen krále, ale i celého dvora.

Když Karel II. v roce 1685 umíral, jeho poslední myšlenky nepatřily zástupům milenek, ale jí. Omluvil se jí za příkoří a prosil svého bratra, aby se o ni postaral. Kateřina se nakonec vrátila do rodného Portugalska, kde v závěru života vládla jako regentka s pevnou a schopnou rukou, čímž všem kritikům dokázala, že problém nebyl v její neschopnosti, ale v nedostatku příležitostí. Zemřela v roce 1705.