Jeho jméno dnes zní téměř heroicky, kdysi však budilo spíš nervózní tik v oku církevních autorit. Filozof, mnich, provokatér, muž s hlavou plnou vesmíru a s povahou, která rozhodně nepatřila do škatulky „tichý a poslušný“.
Jeho příběh má všechno. Talent, intelekt, konflikty, útěky, slavné myšlenky i velmi nehezký konec. A hlavně jednu vlastnost, která se s dějinami táhne pořád dokola. Svět obvykle nemiluje lidi, kteří tvrdí, že všechno je jinak.
Klášter jako startovní čára pro neklidnou mysl
Giordano Bruno se narodil roku 1548 v italské Nole. Už od mládí bylo jasné, že nepůjde o žádnou usedlou postavu spokojeně kráčející po vyšlapaných cestách. Mladý Filippo Bruno, jak znělo jeho původní jméno, vynikal bystrou myslí, výbornou pamětí a nebezpečnou zálibou v přemýšlení.
Vstup do dominikánského řádu měl být logickým krokem. Vzdělání, knihy, intelektuální prostředí. Jenže problém nastal ve chvíli, kdy Bruno začal číst opravdu všechno. Včetně literatury, kterou církev rozhodně nedoporučovala jako vhodné večerní čtení. Zakázané spisy, odvážné myšlenky, filozofie stojící mimo oficiální dogmata. Kombinace, která v šestnáctém století zaručovala jediné. Malér.
Útěk jako životní styl
Obvinění z kacířství na sebe nenechalo dlouho čekat. Bruno pochopil, že zůstat na místě by nebyl zrovna geniální tah, a tak zvolil variantu útěk. A tím odstartoval patnáctiletou evropskou anabázi, během které střídal města rychleji než průměrný turista suvenýry. Ženeva, Toulouse, Paříž, Londýn, Oxford, německá univerzitní města, dokonce i Praha na dvoře císaře Rudolf II.. Bruno fascinoval mecenáše, panovníky i intelektuály. A současně dokázal spolehlivě vytočit akademiky, teology i kolegy. Nebyl totiž typ, který by se držel při zemi. Doslova i obrazně.
Bruno navázal na myšlenky Mikuláše Koperníka, jenže se nespokojil s pouhým heliocentrismem. Nestačilo mu přesunout střed vesmíru ze Země ke Slunci. Bruno šel mnohem dál. Tvrdil, že vesmír je nekonečný. Že Slunce není žádná výjimečná hvězda. Že existuje nespočet dalších světů, možná i obydlených. Myšlenka, která dnes zní téměř samozřejmě, tehdy však působila jako intelektuální granát hozený doprostřed teologického salonu. A Bruno měl ještě jednu „nepříjemnou“ vlastnost. Své názory prezentoval s neochvějnou jistotou a často velmi ostrým jazykem. Což nikdy nepomáhá.
Návrat domů, který se změnil v past
Roku 1591 přijal pozvání Giovanniho Moceniga a vrátil se do Itálie. Tah, který se zpětně jeví jako učebnicový příklad špatného rozhodnutí. Mocenigo Bruna udal inkvizici a kdysi svobodný myslitel se ocitl za zdmi vězení. Následovalo téměř sedm let výslechů, soudů a nátlaku. Bruno dostal šanci své názory odvolat. Stačilo málo. Přiznat omyl, pokorně sklopit hlavu, zachránit si život. Jenže Bruno nebyl člověk, který by couval.
V roce 1600 padl konečný verdikt. Smrt upálením. Na římském Campo de' Fiori skončil muž, který odmítl přizpůsobit své myšlenky realitě své doby. Podle dobových záznamů reagoval na rozsudek klidně. Dokonce pronesl větu, která zní i po staletích mrazivě sebejistě. Ti, kdo rozsudek vynášejí, mají větší strach než ten, kdo ho přijímá. Popel následně zmizel v řece. Myšlenky však přežily.
Doporučujeme
reklama
Muž, který předběhl století
Giordano Bruno dnes bývá vnímán jako symbol svobody myšlení. Ať už byl jeho proces motivován teologicky, filozoficky či politicky, jedno zůstává neoddiskutovatelné. Jeho představa nekonečného vesmíru, mnohosti světů a relativní malosti člověka patřila do budoucnosti. Do světa, který teprve čekal na Galileo Galilei, moderní astronomii a úplně jiné chápání reality. Bruno měl smůlu. Narodil se příliš brzy. A historie má pro takové lidi zvláštní kategorii. Nejprve nepohodlní. Později vizionáři. Nakonec legendy.
