Tajemství Kateřiny Veliké: Jak se chudá princezna zbavila manžela a ovládla největší říši světa

Kateřina Veliká byla neobyčejně vzdělanou a pracovitou ženou, jež dokázala obratně balancovat mezi osvícenskými ideály a drsnou realitou tehdejšího Ruska. Její cesta k absolutní moci přitom začala úplně nenápadně. Narodila se roku 1729 ve Štětíně jako Sophia Friederika Augusta do rodiny zchudlé pruské šlechty. Její matka Johana Alžběta Holštýnsko-Gottorpská v ní viděla především užitečný způsob k vylepšení rodinného postavení, a tak se od útlého věku musela učit mravní etiketu, francouzštině i filozofii. Zásadní zlom přišel ve chvíli, kdy si ji vyhlédla ruská carevna Alžběta jako budoucí nevěstu pro svého synovce a následníka trůnu, vévodu Petra Ulricha. Teprve čtrnáctiletá dívka odcestovala do Petrohradu, aby se provdala za muže, s nímž ji nečekalo nic dobrého.

Tajemství Kateřiny Veliké: Jak se chudá princezna zbavila manžela a ovládla největší říši světa

Budoucí car Petr III. nebyl právě ideální partií. Byl to dětinský, těžce neurotický mladík, který ze všeho nejraději trávil čas se svými cínovými vojáčky a mizernou hrou na housle. Vůči svému novému domovu si zachovával odstup a rusky se nikdy pořádně nenaučil. Sophie ovšem situaci rychle využila a začala systematicky pracovat na svém obrazu dokonalé budoucí carevny. Okamžitě konvertovala k pravoslaví, přijala jméno Kateřina a s obrovským nasazením studovala místní jazyk. Podle vlastních vzpomínek se po nocích procházela bosá po studených podlahách paláce, aby neusnula a mohla si opakovat slovíčka. Přivodila si sice nebezpečný zápal plic, ale zároveň si tímto gestem získala tolik potřebný respekt a sympatie celého ruského dvora.

Samotný sňatek uzavřený v roce 1745 nepřinesl žádné romantické rozuzlení. Manželé žili v naprostém odcizení a intimní život mezi nimi dlouhá léta prakticky neexistoval, mimo jiné kvůli Petrově fyziologickému problému, který vyřešila až pozdější operace. Teprve devět let po svatbě, roku 1754, přivedla Kateřina na svět syna Pavla. Dítě jí však bylo podle dvorských zvyklostí okamžitě odebráno a sama panovnická rodina hlasitě pochybovala o jeho původu. Sama Kateřina později ve svých pamětech naznačila, že skutečným otcem careviče mohl být jeden z jejích tehdejších milenců, důstojník Sergej Saltykov. Petr svou manželkou nepokrytě opovrhoval, veřejně ji ponižoval a chtěl ji odstranit z veřejného života.

Když jsou zbraněmi knihy a chladný kalkul

Jak přežít dlouhá léta po boku muže, který vás nenávidí a navíc drží v rukou váš osud? Kateřina se stáhla do ústraní a veškerou energii investovala do sebevzdělávání. Hltala díla francouzských osvícenců, zejména Voltaira či Montesquieua, a pilovala své politické a strategické myšlení. Zatímco její manžel snil o pruské vojenské dokonalosti a cvičil své gardisty, ona si s neuvěřitelnou dávkou šarmu a diplomacie budovala vlivnou síť loajálních spojenců mezi důstojníky a dvorskou šlechtou.

Krize vygradovala počátkem roku 1762. Carevna Alžběta zemřela a Petr III. se ujal absolutní vlády. Během pouhých šesti měsíců dokázal svými neuváženými kroky popudit proti sobě všechny podstatné složky ruské společnosti. Zcela nesmyslně uzavřel mír s téměř poraženým Pruskem, pokusil se navléci hrdou ruskou armádu do nenáviděných pruských uniforem a zabavil rozsáhlé církevní majetky. Kateřina velmi dobře věděla, že nastal čas jednat. V červenci téhož roku zosnovala za podpory gardových pluků a svého bystrého milence Grigorije Orlova státní převrat. Vše proběhlo bez prolité krve. Petr se trůnu vzdal téměř bez odporu a o pouhých osm dní později za mimořádně podezřelých okolností zemřel na venkovském sídle v Ropše.

Osvícená panovnice tváří v tvář tvrdé realitě

Jako carevna se Kateřina okamžitě pustila do práce a chtěla dokázat, že je spravedlivou a moderní vládkyní. Sepsala dokument zvaný Nakaz, ve kterém se vyslovila proti mučení i trestu smrti a uvažovala dokonce o postupném zrušení nevolnictví. Musela se také potýkat s rozsáhlou rolnickou a kozáckou vzpourou proti státu, šlechtě a těžkým životním podmínkám vedenou Jemeljanem Pugačovem. Mnohem přesvědčivější a úspěšnější byla v podpoře kultury, zdravotnictví a školství. Dala vybudovat Smolný institut, první státem financovaný vzdělávací ústav pro urozené ženy v Rusku. Jako jedna z prvních osob v říši podstoupila experimentální očkování proti pravým neštovicím, čímž chtěla jít příkladem nedůvěřivému národu. Posedlost uměním ji přivedla k založení obrovských evropských uměleckých sbírek, pro které nechala postavit nové palácové křídlo. Tím položila základy dnešní slavné petrohradské Ermitáže.

Milenci, rozšiřování impéria a lživé historické legendy

Soukromý život carevny dodnes přitahuje pozornost, která je bohužel silně pokřivena staletými mýty. Historici evidují zhruba dvanáct milenců. Na tehdejších panovnických dvorech to u mužských panovníků nevyvolávalo sebemenší pozdvižení, jí to však u politických nepřátel vyneslo pověst nenasytné ženy. Její vztahy přitom byly často hluboce intelektuální a dalece přesahovaly pouhou fyzickou rovinu.

Zářným příkladem byl generál a státník Grigorij Potěmkin. Ten se stal její skutečnou spřízněnou duší a velmi pravděpodobně i tajným manželem. I když jejich počáteční milostné vzplanutí po pár letech vyhaslo, stali se z nich celoživotní blízcí spolupracovníci. Potěmkin pro ni dokonce sám vybíral nové, mladší favority. Ti museli nejprve podstoupit důkladnou lékařskou prohlídku a následně podepsat přísnou smlouvu o mlčenlivosti. Pomluvy o její sexuální zvrácenosti šířili zhrzení oponenti s jediným cílem – zdiskreditovat její mimořádné státnické úspěchy. Ve skutečnosti byla panovnice poměrně konzervativní, prudérní a velmi pracovitá.

Během její vlády Rusko rozšířilo své státní hranice. Úspěšně anektovalo Krym, ovládlo části rozlehlé Ukrajiny, Běloruska i Litvy a podílelo se na dělení Polska, čímž tuto zemi na dlouho vymazalo z mapy. Z Ruska se pod jejím vedením stala obávaná velmoc. Její úctyhodný a spletitý život skončil poklidně na podzim roku 1796. Poté, co si jako každé ráno vypila svou oblíbenou černou kávu a usedla k psacímu stolu, ji náhle zasáhla silná mrtvice, které o den později podlehla.

Tajemství hmyzu odhaleno: Jak odvážná malířka Maria Sibylla Merian v 17. století utekla od manžela do pralesa a navždy změnila vědu