Jako malá vyrůstala v honosném paláci na pražském Staroměstském náměstí, přesto měla život plný zvratů, nepochopení a boje s předsudky. Navzdory dobovým konvencím, tlaku aristokratické společnosti i vlastní matky se stala jedním z nejvýraznějších hlasů za světový mír své doby. Bertha von Suttner, hraběnka s českými kořeny, došla až k Nobelově ceně, a to nejen jako první žena, ale i jako skutečná průkopnice v oblasti humanismu a mírového aktivismu.
Češi o její existenci téměř nevědí, a to i přesto, že se narodila do věhlasné rodiny Kinských. Berta von Suttner přišla na svět roku 1843 jako hraběnka Bertha Kinská ze Vchynic a Tetova ve známém paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Svého otce Františka Josefa Kinského malá Berta nezažila, zemřel totiž ještě před jejím narozením, což Bertě přineslo ne zrovna jednoduché dětství.
Zklamáním pro matku
Její matka totiž byla neurozeného původu, což se po smrti jejího manžela výrazně projevilo. Zdědila po něm značný majetek, který začala rozhazovat po hernách a utrácet za nesmysly. Místo aby se zaměřila na Bertino vzdělání, toužila mít ze své dcery herečku nebo zpěvačku, o což dívka rozhodně nestála. Snažila se navzdory své ctižádostivé matce především vzdělávat a také pracovala, aby na ní nemusela být závislá.
Pro svoji matku byla Berta velkým zklamáním, nejen, že se neproslavila, ale navíc se ještě ani nedokázala dobře vdát, a tak z ní byla ve dvaatřiceti letech stará panna. Tehdy se však rozhodla, že vezme život pevně do svých rukou a odešla do Vídně, kde začala pracovat jako guvernantka v rodině Suttnerových. S dětmi svých zaměstnavatelů ale navázala víc než výchovný přátelský vztah, který u syna Arthura přerostl ještě v něco víc.
Rodina Suttnerových ale vztah guvernantky a jejich o devět let mladšího syna rozhodně tolerovat nehodlala. A tak Bertě nezbývalo, než si hledat nové živobytí. V té době již byla v kontaktu s bohatým vynálezcem a průmyslníkem Albertem Nobelem a díky jeho inzerátu se přesunula do Paříže, kde začala pracovat jako sekretářka. Mezi starým pánem a Bertou se vyvinul velmi přátelský vztah, její srdce ji však táhlo zpět do Vídně.
Nebylo se čemu divit, také Alfréd po své lásce toužil a neustále ji kontaktoval. Berta volání svého srdce nedokázala odolat a vrátila se zpět do Rakouska. A co víc, za Alfréda se tam tajně provdala! Alfréd tím svoji rodinu rozhodně nepotěšil a Vídeň se pro ně stala místem, kde se jim nežilo dobře. Novomanželský pár se proto rozhodl odejít do Gruzie.
V neznámém státě se ocitli zrovna ve chvíli, kdy tam propukla rusko-lturecká válka. Zabydleli se u známé šlechtičny a Berta začala pracovat jako učitelka v bohatých rodinách. Navíc objevila svoji lásku k psaní a brzy se stala dopisovatelkou Vídeňských a Berlínských listů. Čtenářům přibližovala hrůzy války, která ji obklopovala, a apelovala na to, aby se vše řešilo v míru a dohodou. Jenže na mír ještě nebyl svět připraven. Obecně panovalo vědomí, že kdo se vyhýbá váce, nechce bojovat za svoji vlast, Bertiným názorům se tak společnost často vysmívala. Ona si z toho však nic nedělala.
Sepsala dokonce i diskutovaný román Odzbrojte!, také u něj se ale setkala s výsměchem. Její poselství příliš nesdílel ani její přítel Alfréd Nobel, přesto to ale byl právě on, kdo ji v jejích krocích velmi podporoval. A Berta nakonec přišla i s nápadem Nobelovy ceny, do níž průmyslník investoval celé své jmění, aby podpořil vědce, lékaře a bojovníky za mír financemi z fondu. Spolu s Bertou se také zasadil o vznik Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Když Nobel o tři roky později zemřel a Nobelovy ceny se začaly udělovat, tu za mír tehdy v roce 1905 jakožto první žena v historii získala právě Berta.
I když výhrou Nobelovy ceny dosáhla ve svém oboru Berta pomyslného vrcholu, ve své píli a poselství nepolevovala a až do konce života se snažila v boji za mír a za porozumění mezi národy pokračovat. Zemřela krátce před osudovým atentátem na následníka habsburského trůnu Ferdinanda d´Este. Začátek první světové války tedy nezažila a možná to tak bylo lepší. Jako celoživotní pacifistka by pravděpodobně byla velmi zklamána.
