V naší zemi asi není nikdo, kdo by neznal chytlavý hit Né, pětku né! Sláva dětské hvězdy 80. let Josefa Melena (52) byla pro veřejnost nablýskaná a plná úsměvů malého chlapce, jenž vystřelil do hudební branže raketovou rychlostí. Jak však zpěvák prozradil Světu ženy v pořadu Retrohubky, v jeho soukromém životě se tehdy odehrávalo drama plné tvrdé dřiny, odříkání a nemožnosti vyběhnout s kamarády na hřiště. Ve velmi otevřeném rozhovoru se Josef rozpovídal také o tehdejším režimu, stigmatu slavného jména a o brzkém odchodu z domova.
Vyrůstal pod přísnou rukou tatínka, jenž měl o synově kariéře jasno. Narodil se pro velká pódia a jinak to nebude. Malý Pepíček se sotva naučil chodit a už v ruce držel paličky na buben. Později k tomu připojil další nástroje a začal pořádný dril. V podstatě znal jen školu a šatny před vystoupením. Neměl žádné kamarády, nesměl chodit ven a kdyby náhodou přinesl trojku v žákovské knížce, znamenalo by to fyzický trest.
„Kamarády“ měl Josef pod jevištěm
Z dnešního pohledu dospělých, kteří také vyrůstali v osmdesátých letech, je to něco nepředstavitelného. Josef to však tehdy nevnímal nijak negativně, protože vlastně neznal nic jiného. Osamocený se necítil. Jak uvedl v pořadu Retrohubky, potkával stovky lidí a „kamarády“ měl pod jevištěm. Jakmile se pak ozvaly první tóny písně Né, pětku né! chlapec se smutným pohledem to pak na pódiu pořádně rozjel a fanoušci šíleli.
Josefův hit, který dodnes zní z rádiových éterů
U hudebních vydavatelství Josef v dospělosti tvrdě narazil
Během dospívání se Josef snažil vymanit z nálepky dětské hvězdy a jednoho dne prásknul dveřmi. Po revoluci však narážel na to, že ho hudební vydavatelství stále vnímala jako malého chlapce a odmítala vydávat jeho dospělou tvorbu bez předělávky nejslavnější písně. Jak se nakonec Josefovi povedlo prorazit, co dělá dnes a mnoho dalších zajímavostí ze života sympatického zpěváka, se dozvíte ve velmi otevřeném rozhovoru ZDE na našem YouTube kanále.
Josefe, kdy se z malého Pepíčka stala hvězda, kterou znalo celé Československo? Vybrali vám kariéru rodiče nebo jste po tom trošku toužil?
Já jsem po ničem netoužil. Jak mě učili mluvit a chodit, tak mě učili na nástroje. Táta se rozhodl, že to tak bude. Když mi byly čtyři a půl roku, pořídil mi první kopák (basový buben) a bubínek a učil jsem se polku s valčíkem. Tam začala tvrdá výchova a dril. Bylo to ostrý a bylo to víc o pláči než o smíchu. Postupně jsme začali hrát u nás na vesnici, v dalších vesnicích okolo, až jsme nakonec hráli v celém okrese. Zvali nás na zábavy, svatby a různé slavnosti.
Kdy tedy nastal zlom, že vás najednou bylo všude plno?
Někdy v letech 1982–1983 jsem se na jevišti v turnovském divadle potkal s Viktorem Sodomou. Zahráli jsme si tam spolu a manažeři začali cítit, že by z toho něco mohlo být. Pak jsme natočili píseň Moucha a už to bylo. Tím pro mě ve škole skončily jakékoliv jiné aktivity. Pamatuji si, že když jsme byli na škole v přírodě v Černém Dole, tak pro mě přijel Mercedes s Viktorem Sodomou, vzal mě na dva dny do Prahy na zkoušky, pak jsem se vrátil a už jsem na žádnou školu v přírodě nejel.
To tedy znamená, že když jste se vrátil z vyučování, tak jste nedělal úkoly, ale musel jste cvičit další a další skladby?
Nesměl jsem se vrátit později ze školy, jinak bych dostal strašně přes pusu. Bylo to obojí, úkoly i cvičit. Ale tam nikdy nebyl prostor na to jít ven. Nesměl jsem chodit ven s dětmi, ani na fotbal, ani nikam. Měl jsem ten program tak nabitý, že jsem neměl čas nic řešit. Úkoly se dělaly víceméně v šatně před vystoupením, a tak to bylo po celou dobu mých studií.
Po drsných začátcích Josef nakonec zůstal v umělecké branži
Pořád jste však byl malé dítě. Jak jste řešili, když se vám nechtělo vystupovat?
Věděl jsem, že když nepůjdu, dostanu přes pusu. Nebyla volba, že mě například bolí bříško. Ve tři ráno se přijelo z vystoupení a na osmou jsem šel klasicky do školy. Dril jako u profesionálního sportovce. Já jsem to tak ale nebral. Necítil jsem se osamělý, potkával jsem tisíce, desítky tisíc lidí.
Vyčetl jste to někdy tatínkovi?
Neměl jsem srovnání, jestli je lepší být s partou venku nebo na jevišti. Nechodil jsem ven ani na diskotéky, dokud jsem se neosamostatnil. S tátou jsme si to vyříkali před jeho smrtí. Skončili jsme ruku v ruce, hlavu na rameni a vše si srovnali. Nejsme si nic dlužní. Kdyby ale bylo moje dětství hezké a to, co jsem prožil jako malý i náctiletý kluk, bylo hodně fajn, pravděpodobně bych chtěl bydlet tam, kde jsem vyrůstal. A to nechci.
Když jste se pak vymanil z otcova vlivu, chtěl jste dál dělat hudbu nebo jste o této branži už nechtěl ani slyšet?
Šoubyznysu se věnuji pořád. Důkazem je, že jsem přijal pseudonym Jan Alan, abych mohl moderovat v rádiu a médiích. Mám televizní i rozhlasové pořady. Nic bych v životě neměnil. Po roce dva tisíce jsem spolupracoval se zahraničními subjekty, dělal jsem například na deskách pro německé Rammstein. Mám platinovou Českou dvanáctku za písničku s legendárním textařem Láďou Vostárkem. Když dnes přijdu mezi lidi a zpívají se mnou mé současné písničky, je to pro mě víc než vyprodat arénu. Potřebuju rozdávat radost.
O čem dalším Josef upřímně a s nadhledem povyprávěl?
