Velkým talentem, pílí a odhodláním se dokázala vypracovat na jednu za našich nejúspěšnějších návrhářek. Modely Beaty Rajské (63) jsou nadčasové, mají šmrnc a dají se nosit v běžném životě. Jak návrhářka prozradila Světu ženy v pořadu Retrohubky, její cesta na velká přehlídková mola začala rozstříhaným prostěradlem, z něhož si ušila kalhoty. K dobru dala Beata také nejednu historku z dětství a zavzpomínala na tvrdou práci v klasické oděvní fabrice.
Cit pro módu, kreslení a tvoření vlastních výtvorů měla Beata od dětství. Tatínek ji učil kreslit, strýc vozil nedostupné, západní časopisy a maminka krásně pletla, háčkovala a samozřejmě své holčičce přešívala oblečení. Zvuk pletacích jehlic sice Beatu nijak neoslovil, ale bavilo ji vyšívání. Tam mohla naplno rozehrát svou fantazii a vytvářet různé vzory.
Holka z Liptovského Mikuláše měla velký sen
Poprvé vzala nůžky do rukou už v páté třídě a mamince mnohokrát „zavařila“ šicí stroj. Když pak rozstříhala lněné prostěradlo a spíchla si z něho kalhoty, bylo jasné, že tahle holka z Liptovského Mikuláše má v sobě neskutečný talent a je jen potřeba ho rozvíjet a zdokonalit.
Jedinou možností byla oděvní průmyslovka, ale když si ji doma začala Beata prosazovat, tatínek nebyl nadšený. Ve výsledku ani budoucí hvězdná návrhářka nevěřila, že by se nějaká slečna z Liptova dokázala dostat na tehdy těžkou školu.
Beata pracovala ve fabrice Vladimíra Iljiče Lenina
Samozřejmě dostala a oděvářství si zamilovala. Chodila na různé soutěže, šila, a i mimo školu se vzdělávala ve výtvarnictví. Díky praxi v různých textilních fabrikách si uvědomila, že nechce skončit tak, aby měla tik z toho, jak celý den dělá jeden jediný úkon. Po střední škole se tak hlásila na UMPRUM, kam se však napoprvé nedostala.
V pořadu Retrohubky pak také Beata prozradila, že se upsala na Filozofickou fakultu a střihla si také rok ve fabrice „u Lenina“. Cesta do záře reflektorů tak byla celkem pestrá a plná nezapomenutelných zážitků. Celý rozhovor s úspěšnou návrhářkou si můžete poslechnout ZDE na našem YouTube kanále.
Vtipné štupování a kalhoty z rozstříhaného prostěradla
Beato, nemůžeme začít jinak než otázkou, kde se ve vás vzala vášeň k návrhářství. Byla to jakási forma revolty, nebo už rodiče ve vás zaseli semínko estetiky?
Revolta určitě ne. Maminka dělala moc hezké ruční práce, háčkovala, pletla i šila. Přešívala mi šatičky a byla velmi kreativní. Myslím si, že jsem to získala od našich a pak to byl ještě strýc architekt. Vozil mi ze svých cest na Západ zahraniční časopisy, a to byly vzácné kousky! Takže maminka nás se sestrou hezky oblékala a z obyčejných šatů dokázala udělat krásné kousky. I když tehdy sehnat cokoliv byl nadlidský úkol. Rodiče však dělali v ČSAD a měli volné lístky na autobusy, takže se jelo pro oblečení do Žiliny nebo Bratislavy. Pamatuji si, že tatínek byl velký fešák a hodně dbal na to, jak vypadá.
Jak vypadalo vaše první setkání s jehlou a nití?
Ve třetí, čtvrté třídě nám řekla paní učitelka, abychom přinesli vařečku nebo hříbek, neroztrhanou punčochu a budeme štupovat. Maminka mi dala sestřiny punčošky, pamatuji si, že byly bledě modré a měla jsem je zaštupovat. Takže z dírky o průměru asi jeden centimetr jsem dokázala vytvořit díru přes celou nohu. To mi opravdu nešlo a nebavilo mě to, stejně tak háčkování a pletení. Vyšívání mě ale chytlo a dodnes to využívám v kolekcích inspirovaných folklorem. V páté třídě jsem se pak začala pouštět do stříhání, šití a zavařovala jsem mamince šicí stroj.
Kdy se vytvořil ten první model, který jste si oblékla a mohla říci, mám na sobě tehdy ještě ne Beatu Rajskou, ale Kuchárikovou?
V osmé nebo deváté třídě jsem rozstříhala lněné prostěradlo. Na Liptově se tkala lněná prostěradla, a to byl skvělý materiál, který vypadal jako riflovina. Ušila jsem si z něho kalhoty. Tehdy jsme měli úžasnou učitelku slovenštiny, která se krásně oblékala a byla takovou módní ikonou. Když jsem vcházela do školy, tak mi řekla: „Ty máš dobré nohavice, Bea.“ A já na to hrdě odpověděla, že jsem si je ušila sama. Byl jsem šťastná, protože pochvala od naší módní ikony byla pro mě nejvíc.
Módní Bible zvaná Burda, květák na hlavě a mrkve na nohách
Nezbytnou součástí módy tehdejší doby byl i ikonický časopis Burda. Pro mnohé ženy to byla v podstatě Bible. Jak to bylo u vás?
Byl to naprostý fenomén. Dostat se k Burdě bylo v té době téměř nemožné, byl to nadlidský úkol. V roce 1980 mi rodiče přivezli z dovolené v Jugoslávii Burdu International. Ten časopis měl časem úplně ochozené rohy, protože šel z ruky do ruky. Myslím, že jsem si ho pak musela nechat převázat, jaká to byla vzácnost! Když mi kamarádky půjčily pět čísel klasické Burdy, hlídala jsem je jako oko v hlavě. Dnes si to už nikdo nedokáže představit. Tenkrát se nosilo afro a mrkváče. Můj syn říká, že jsem měla hrozné mládí – na hlavě květák a na nohách mrkve.
Šila jste podle časopisu Burda?
Později dětské věci pro kluky, ze kterých jsem si brala střihy. Ale i dnes mě moc těší, že se k šití a tvorbě vrací čím dál více mladých holek a žen na mateřské. Byla jsem teď porotkyní v soutěži Burda Style a úplně mě to nadchlo. Dokonce jsem výherkyně pozvala na svou přehlídku do Liberce, kde budou mít vlastní molo a můžou své kousky předvést.
Šití je skvělé na zklidnění mysli, a navíc člověk pochopí, jak těžká je krejčovina. Proč věci vyhazovat v rámci rychlé módy, když si můžete originální kousek – třeba nový crop top – přešít ze staré tatínkovy košile? Být originální je dnes extrémně trendy.
Dostaneme se i k oblíbenému tématu. Co kluci a Beata?
Pokud jde o kluky, doma mě drželi hodně zkrátka. Tatínek se o mě hrozně bál, tenkrát u nás v Mikuláši zavraždili mladou dívku a rodiče měli přirozený strach. Jezdívali jsme ale na autobusové zájezdy do Bulharska nebo Rumunska. A tam byli ti krásní kluci, kterým tatínek říkal plážoví inženýři. Ti se mi v osmé a deváté třídě moc líbili. Na střední škole pak nějaké známosti byly, ale neměla jsem nikdy takový ten pevná vztah. Začínala jsem později. Prvního manžela jsem si našla v Mikuláši, vojáka. A pak přišel pan Rajský.
Pan Božský Rajský. Jak si udržet dlouhotrvající manželství, máte na to nějakou radu?
Jsme spolu už nějakých třicet sedm nebo třicet osm let! Na začátku jsem sice říkala, že jsem našla skvělého tátu pro své kluky, ale my dva se jednou zabijeme. Máme takové typické italské manželství. Vzduchem už letěl i závin a na obraze máme dodnes stopu, jak se máchnulo. Možná právě to napětí je to, co nás baví. Ale máme mezi sebou obrovský vzájemný respekt. Diskutujeme o všem a komunikace je důležitá.
