Patří k velmi oblíbeným herečkám a její až křehká krása se slovenským akcentem okouzlí každého, kdo se ocitne v její blízkosti. Andrea Růžičková (42) na sebe upozornila především v seriálu Vyprávěj, který svým konceptem krásně zapadá do pořadu Retrohubky, kde se herečka pro Svět ženy upřímně rozpovídala nejen o svém dětství a kostele.
Jako dospívající slečna musela pravidelně sloužit v kostele na mších a velice toužila po svobodném životě, kde jí nikdo nebude říkat, co má dělat. Když pak objevila velký svět, byl to pro okatou brunetku kulturní šok.
Dětství na vesnici bylo v mnoha ohledech skromné a svérázné. Hereččina rodina neměla peněz na rozhazování a občas došlo na celkem úsměvné chvilky. Především, když Andreu honila mlsná, nebo při nakupování oblečení, kde se malá holčička ztrácela v bundě o dvě velikosti větší. Taková však byla tehdejší doba, šetřila se každá koruna a nic nebylo zadarmo. Na druhou stranu to herečku silně formovalo. Dodnes si dokáže vážit maličkostí a rozhodně není rozmazlenou hvězdou seriálů.
Herečka sloužila na mších
Doma Andrea samozřejmě mamince pomáhala a jako malá slečna neměla příliš času na poletovaní venku. Od čtrnácti let totiž musela sloužit mše. To znamenalo vstávat v šest, dojet vlakem na faru, pak do kostela, který jí byl určen a toto kolečko absolvovala každou neděli. Není divu, že když pak vyjela za hranice vesničky, pomalu nevěděla, kam dříve skočit a jezdící schody v Prioru byly vrcholem návštěvy ve velkém městě.
Touha po svobodě a nezávislosti
Přestože Andrea nijak nevyčnívala v davu a byla spíše introvertem, toužila vylétnout z rodinného hnízda a získat svobodu. Přála se vymanit z vlivu vesnice a kraje, kde byla velice silná náboženská komunita a jasně daná pravidla.
Jak se to Andree podařilo, v jaké životní fázi se nachází dnes, kdy zjistila, že se líbí klukům a další zajímavé střípky ze života sympatické herečky, se dozvíte ve velmi otevřeném rozhovoru na našem YouTube kanále.
Andreo, jaké bylo vaše dětství na východním Slovensku?
Takové kyselosladké. Vyrůstala jsem se staršími bratry a kamkoliv šli, tak mě museli brát s sebou. Takže byla vždy nějaká parta, pak dlouho nic a na konci brečící Andrejka, která se to vždy snažila nějak dohnat a někam patřit. A to mě, myslím, provázelo celé dětství, že jsem měla pocit, že nikam moc nepatřím a cítila jsem se jako takový outsider.
V partě nebyly další holky nebo nějaká vaše vrstevnice?
Nebyla, já jsem vlastně neměla ani nejlepší kamarádku. Hodně mi chyběla sestra, se kterou bych si mohla povídat. Nějaká sousedka po mém boku. Kamarádky jsem sice měla, ale nikdy to nebylo extrémně hluboké, až pak na druhém stupni, když jsme chodili do druhé vesnice. Tam byla kamarádka Míša a s tou jsme si nesmírně rozuměly a bylo to to pravé kamarádství. Bohužel to nemělo dlouhého trvání, protože jako rodina získali zelenou kartu a odstěhovali se do Ameriky.
Andrejko, Slovensko je velice věřící zemí, jak to bylo u vás v rodině?
Celá vesnice, náš kraj byl věřící a dbalo se na to, aby se rodina modlila a chodila do kostela. Já jsem pak od svých čtrnácti let musela hrát v kostele. To znamenalo každou neděli vstávat před šestou, sednout na vlak a jet na faru. Tam se rozdělilo, kdo do jakých kostelů půjde a já jsem vlastně každou neděli měla pracovně tři mše. Plus v týdnu, když byly nějaké křesťanské svátky nebo mše u nás ve vesnici, tak jsem také sloužila.
To muselo být docela náročné, bavilo vás to vůbec?
Byla jsem vlastně nesmírně vytížená jako dítě, protože kromě školy a hudebky jsem ještě plnila službu v kostele. Nedělala jsem to dobrovolně, nechtěla jsem to dělat. Maminka potom však velmi toužila, protože to byla velká čest, že někdo z rodiny má takové postavení, takže jsem to nějak přežila.
Neměla jste někdy myšlenky na to, že byste z tohoto drilu utekla?
Toužila jsem jít pryč. Toužila jsem žít svobodný život, kde mi nikdo neříká, co mám dělat, jak to mám dělat. Potřebovala jsem se vymanit z přísnosti rodiny a kraje. Křesťanství je tam doteď velmi silné a ta komunita má velmi jasný řád a pravidla. Je to takhle, měli to takhle před námi, takhle se to dělá, takhle to bude a nikam jinam vlastně nešlo vybočit. Pak měl mladý člověk pocit, že je najednou jako utržený ze řetězu a že chce všechno vyzkoušet.
Byla jste utržená ze řetězu s nově získanou svobodou?
Velmi dlouho. Vzhledem k tomu, že jsem nezažila takovou tu klasickou pubertu kvůli povinnostem v kostele, tak se to muselo pak někde vypustit. Takže určitě jsem byla hodně volnomyšlenkářská, party, noví lidé a hodně jsem cestovala. Jakmile mi z brigády zůstaly nějaké peníze, okamžitě jsem zamířila za hranice. Bylo to zásadní období mého života, kdy jsem zažila takový ten rozmach a teď přichází zlatý střed. Postupně si skládám ten svůj vlastní domeček, svůj vlastní svět, na základě toho všeho, co jsem zažila, odžila a přežila.
