Na televizní obrazovce patří mezi dámy, které si rychle zapamatujeme a oblíbíme. Martina Hynková Vrbová (54) je skvělou moderátorkou, která má za sebou zatím poměrně pestrý život. Především její dětství je pak plné zážitků, na které s úsměvem zavzpomínala pro Svět ženy v pořadu Retrohubky. Od mala byla zvídává a například chtěla otestovat, jestli spolužačka opravdu omdlí, když uvidí jehlu, a tak ji Martina bodla injekční stříkačkou.
Start do života měla moderátorka poměrně hektický. Chybělo málo a mohla mít bolívijské občanství. Nakonec se narodila v Praze, ale v půl roce s maminkou odfrčela zpět do Bolívie, kde pracoval její tatínek. První krůčky tak Martina udělala v pořádné exotice za dohledu indiánské chůvy, jež jí předala hluboký vztah k tamní kultuře a tradicím.
Martině v žilách koluje trochu indiánské krve
Po návratu do rodné země prožívala moderátorka klasické dětství plné úsměvných momentů, menších průšvihů a samozřejmě velkých lásek. Možná za to mohla její „indiánská“ krev, ale chlapcem, který si získal její srdce, byl kluk z Chile. Pokud přeskočíme pár let, kdy Martina tápala, jakým směrem by se měla ubírat její pracovní kariéra, skončíme u televize. Divákům se sympatická dáma zapsala do paměti především jako jedna z nejpůvabnějších a historicky nejmladších tváří televizního hlasatelství.
Šmírování ze střechy a střelba vzduchovkou
Poté už byla cesta k moderování různých pořadů jednoduchá, protože Martina je profesionálkou na pravém místě a má také velkou dávku empatie. To skvěle zužitkuje v pořadech se svými hosty, se kterými rozebírá složitější životní peripetie. V pořadu Retrohubky naštěstí na žádná vážná témata nedošlo. Martina se smíchem zavzpomínala, jak ji například kluci pozorovali dalekohledem a soused po ní střílel vzduchovkou. Celý rozhovor si můžete poslechnout ZDE na našem YouTube kanále.
Martino, jak bylo naznačeno už v úvodu, vy jste ještě u maminky v břiše zažívala pořádnou exotiku v Bolívii. Jak jste se tam celá rodina ocitla?
Můj tatínek byl hydrogeologem a spolupracoval s Organizací spojených národů. V Bolívii měl vlastně takový úkol, aby našel na náhorní plošině Altiplano vodu pro tamní komunitu indiánů, protože tam umíraly děti na tyfus a žloutenku. Byla tam špatná hygiena a neměli tam vodu. Takže táta tam pracoval a já jsem tam vznikla.
V Bolívii jste se ale nakonec nenarodila?
Když jsem byla v břiše, tak jsme byli všichni v La Pazu, což je nejvýše položené hlavní město světa – 3600 metrů nad mořem. Ale protože jsme byli tak strašně vysoko, tak jsem mamince v břiše nerostla. Místní lékař jí pak radil, že musíme jít níž, protože jinak bych byla hodně malinká a potřebuji dostatek kyslíku. Maminka by ale byla na vše v jiném místě sama, takže se rozhodla pro návrat do Československa. Sbalila mého staršího bratra a já se narodila u Vltavy v Podolí.
Vím, že po půl roce jste se pak všichni vrátili zpět za tatínkem. Jak vzpomínáte na dětství v daleké Bolívii?
Měla jsem tam chůvu, indiánku. Ta s námi žila a mamince pomáhala v domácnosti, s bráchou a se mnou. Myslím si, že mi tam předala spoustu věcí. Já ani nevím, co všechno, a teď to postupně začínám objevovat a začíná mě to strašně lákat, protože jsem tam udělala i první krůčky. Chůva měla vzezření té původní indiánské ženy. Černé, silné vlasy, lesklé, ale zároveň měla evropské šaty. Uměla uvařit knedlo-vepřo-zelo, maminka jí to naučila a vzpomínám si, že uměla skvěle bábovku. Chtěla jet s námi zpět domů, ale tehdy do Československa přivézt indiánku...
Martina bodla spolužačku jehlou od injekční stříkačky
Přeskočíme pár let a zavzpomínáme na nějaké průšvihy. Máte úsměvné historky například ze školy?
Měli jsme ve třídě spolužačku Pavlínu a ta vždy, když měla dostat nějakou injekci, tak nějak záhadně omdlela a vedlo se jí to výborně. A já jsem si říkala, ty jo, ona to hraje. Prostě jsem jí to nevěřila a přemýšlela jsem, jak bych ji nachytala. Maminka byla doktorka a v šuplíku měla různé injekční stříkačky, takže mě napadlo, že si od té mámy vezmu injekční stříkačku a na Pavlíně vyzkouším, jestli omdlí.
To zní celkem děsivě. Jak to dopadlo?
Skutečně se to stalo. Vzala jsem sterilní stříkačku, vyndala z obalu a o přestávce, když měla Pavlína vyšpulenej zadeček, tak jsem jí ji prostě píchla. Pavlína se otočila, uviděla mě s tou stříkačkou, respektive jenom s jehlou a začala se kácet. Nakonec se nějak pokácela na zem a byl z toho mega průšvih. Naštěstí maminka spolužačky byla zdravotní sestřička a jen ji zajímalo, jestli byla jehla sterilní a pak nad tím mávla rukou. Takže to dopadlo dobře a abyste si nemysleli, nejsem žádný sadista, jen jsem chtěla zjistit, jestli Pavlína opravdu omdlí.
Věřím, že jste byla pěkné číslo a k tomu ještě modrooká blondýnka. To jste určitě měla kolem sebe spoustu nápadníků?
Ve škole byli tři kluci a ti mi tím životem na střídačku procházeli, odcházeli a zase se vraceli. Měli takový dalekohled, co přibližuje a zase oddaluje. V naší ulici byla elektro stanice, a když na ni kluci vylezli, měli úžasný výhled do naše okna. Takže leželi na střeše a prostě na nás koukali. Před rodičema jsem se styděla a pořád jsem zvedala záclonu a mávala na kluky, ať jdou pryč. To byli Martin a Roman, tak ty jsem milovala. A pak ještě Tomáše. Ten mi byl sympatickej, protože mu taky nešla úplně matematika a on mi to vždycky vysvětloval. Nějak jsme si tak spolu ladili v tom, že matika není náš předmět, a byl to moc fajn kamarád.
O čem dalším Martina upřímně a vtipně povyprávěla?
