Zraje jako víno a stále si zachovává své pověstné charisma a smysl pro humor. Televizní a rozhlasová legenda Jan Rosák (78) má za sebou celkem pestrý život, který si vychutnává na plné pecky po boku milované ženy, jež je pro něho největší životní výhrou. Jak moderátor prozradil Světu ženy v pořadu Retrohubky, když před padesáti lety uviděl blonďatou vílu, zcela ztratil hlavu a bylo to jako zásah bleskem.
S úsměvem pak Honza vyprávěl nejednu historku z dětství. Samozřejmě došlo také na jeho pověstný knír a netradiční domácí mazlíčky, kteří mu pobíhají po zahradě.
Jan Rosák toužil být vojákem
Málokdo by do elegantního moderátora řekl, že v dětství snil o kariéře vojáka. Pohotový tatínek mu však dal „pár facek“ a takový nesmysl svému synovi rychle vytloukl z hlavy. Osud pak Honzu nasměroval před kamery a k mikrofonu.
Pamětníci si jistě pamatují pořad Videostop, který byl jakýmsi zlomem v moderátorově kariéře a vystřelil ho strmě vzhůru. Děti pak s nadšením sledovaly Studio Rosa a Honza byl tváří mnoha zábavných pořadů, kde nebyla nouze o sportovní výkony.
Původ ikonického kníru
Těžko si oblíbeného moderátora představit bez jeho ikonického kníru. Patří k němu stejně neodmyslitelně jako charismatický hlas a vždy přirozené a nenucené vystupování. Víte však, jak k němu Honza přišel a jestli si ho někdy vůbec oholil? Možná se budete divit, že to nebyl jen nějaký módní výstřelek tehdejší doby, ale to, že si nechat narůst knír, mělo trošku „hlubší“ význam.
Honzovi běhá po zahradě velmi zvláštní druh slepic
Bez debat patří k hvězdám našeho moderátorského nebe a je až neskutečné, že za dva roky oslaví osmdesátku. Jan se udržuje ve skvělé formě a vždy byl vášnivým sportovcem. Šlo mu to jak na fotbalovém hřišti, tak s raketou na antuce. V poslední době si kondici udržuje pobíháním po zahradě, kde chová velmi zvláštní druh slepic, které se v rodině Rosákových mají jako v luxusním paláci.
V pořadu Retrohubky pak také Honza zavzpomínal na své první lásky a oblíbená jídla. Krásné pak je, jak i po padesáti letech mluví o své ženě. Láska, kterou cítí k manželce, je pomalu až hmatatelná a recept je jednoduchý... Celý rozhovor s televizní legendou si můžete poslechnout ZDE na našem YouTube kanále.
Ikonický knír a jeden praštěný nápad s holicím strojkem
Honzo, nemůžu začít jinak. Kdy spatřil světlo světa váš pověstný knír?
Knír byl taková moje první rozmařilost. Bylo to přesně v roce 1976, kdy jsem byl se svým kamarádem točit na Šrámkův Písek. Tam byla samozřejmě spousta hezkých děvčat. Kamarád měl knír a měl u nich neustále větší úspěch než já. Řekl jsem si, že si ho nechám narůst taky. On se se mnou vsadil, že to do měsíce nevydržím a oholím ho. Prohrál! Do měsíce jsem ho měl a od té doby ho mám pořád.
Nelákalo vás si ho někdy oholit? Stalo se to vůbec někdy?
Jenom jednou a byla to hrozná blbost. O Silvestru jsme se čtyři vousatí kamarádi domluvili, že se oholíme. Lidé na nás koukali jako na cizí osoby. A hlavně ráno u snídaně mě uviděla moje dcera Maruška. Vůbec na mě nepromluvila, otočila se k manželce a pronesla: „Tak zatím tady tomu, než si to nechá narůst kníra, tatínek říkat nebudu“. To bylo strašný a myslela to vážně.
Dcera oholený knír odmítala, ale vaše žena problém asi neměla. Pamatujete si na první moment, kdy jste ji spatřil?
Naprosto přesně. Sjel blesk, zůstal jsem úplně paf a seděla tam blonďatá víla. Opravdu přenádherná. Ona říká, že z její strany to vypadalo, jako když do dveří vstoupil mexický zloděj koní. Tak je vám asi jasné, jak jsem vypadal. Měl jsem dlouhé vlasy, byl jsem frajírek.
A vzpomenete si, co jste jí tehdy řekl?
Asi jsem ze sebe nějak vykoktal dobrý den, ale pak už to šlo ráz na ráz. Za chvíli jsme si už povídali, především tedy o divadle, a večer jsme už měli rande. Šli jsme spolu do vinárny v Radiopaláci a dali jsme si víno. Moje budoucí žena tedy tvrdila, že do té doby víno nikdy nepila, ale nevypadalo to tak. Vyžahli jsme dvě lahve a od té doby nám zůstala láska k vínu.
K vínu a netradičním domácím mazlíčkům. Respektive k druhu slepic, který je vše, jen ne obyčejná slepice. Co tedy chováte?
Máme tři slepice a já jsem chtěl, aby byly krásný, tak jsem zvolil leghornky, ale ty zase hodně dlouho nenesou. Jednoho dne jsme se se ženou už naštvali a dali jim ultimátum, jestli nezačnou snášet vejce, tak půjdou do vývaru, na papriku a druhý den to začalo. Pořídili jsme jim kurníček, pak nádhernou voliéru, mají také vyhřívanou nádobu na vodu, aby jim to v zimě nezamrzlo a mají takovou umělou vystýlku a falešná vejce.
To vypadá, že mají slepičky u Rosáků tak trochu palác?
Samozřejmě, a k tomu ještě různé speciální zrní a neustále něco zeleného. Mají se opravdu skvěle. Ale jednou jsem tohle všechno spočítal a jedno vajíčko nás vyjde na sto čtyřicet korun. Mají rády i sušené červy, nakoupili jsme jich asi dvacet kilo. Jsou to však raptoři, jakmile jim dám ruku, tak po ní jdou, protože si myslí, že je to potrava. Ony tak i chodí jako raptor v Jurským parku a najednou na vás koukají tím jedním okem, ale poznají, když k nim jdu, a myslím, že mají radost, že jde páníček.
O čem dalším Jan upřímně a vtipně povyprávěl?
Jaké pochoutky se kdysi servírovaly na stole
O tom, na kolik vyjde jedno vajíčko od jeho „raptorů“
