Na opuštěném ostrově uprostřed chladných vod Sanfranciského zálivu se tyčí jeden z nejikoničtějších symbolů amerického trestního systému – věznice Alcatraz. Tato pevnost, často nazývaná Skála, je nechvalně proslavená především seznamem nejtěžších zločinců, kteří mezi jejími zdmi pobývali. Proč skončili zrovna tam?
Alcatraz se původně neplánoval jako věznice. První použití tohoto ostrova se datuje do 19. století, kdy zde armáda postavila pevnost a vojenskou základnu. V roce 1853 začala výstavba a o dva roky později se pevnost stala důležitým strategickým bodem na ochranu Sanfranciského přístavu. S narůstajícím významem námořní dopravy a obavami z možných útoků byla tato izolovaná lokalita ideálním místem pro vojenskou posádku i sklad zbraní.
V roce 1934 však došlo k zásadnímu obratu, kdy Alcatraz oficiálně přestavěli na federální věznici. Tehdy americká vláda hledala místo, kam by mohla umístit své nejnebezpečnější zločince, kteří pravidelně uprchli z jiných věznic. Alcatraz, se svou odlehlostí a ledovými vodami okolo, se jevil jako ideální místo pro takovou instituci.
Kdo byl uvězněn na Alcatrazu?
Alcatraz se rychle stal domovem pro ty nejhorší z nejhorších. Mezi jeho „obyvateli“ se nacházela jména, která dodnes rezonují v dějinách kriminality. Nejslavnějším vězněm byl nepochybně Al Capone, nechvalně známý chicagský gangster, který si zde odpykával trest za daňové úniky. Přestože na Alcatrazu strávil pouhé čtyři roky, jeho přítomnost výrazně přispěla k temné pověsti věznice. Dalším z notorických vězňů byl Robert Stroud, známý jako „Ptáčník z Alcatrazu“, a George „Machine Gun“ Kelly, jeden z nejznámějších gangsterů 30. let. Tito zločinci byli součástí elitního, i když děsivého klubu nejtěžších kriminálníků, kteří byli na Alcatraz posláni za neustálé pokusy o útěky z jiných věznic nebo za extrémně násilné činy.
Alcatraz se zapsal do dějin nejen kvůli svým nebezpečným obyvatelům, ale také kvůli podmínkám, ve kterých zde vězni žili. Pevnost byla navržena tak, aby bylo prakticky nemožné z ní utéct. Kromě toho, že ostrov byl obklopen ledovými a nebezpečnými vodami zálivu, samotná věznice byla postavena s ohledem na maximální bezpečnost. Cely byly malé, chladné a téměř bez přístupu k přirozenému světlu. Zločinci byli neustále sledováni a každý pokus o útěk byl tvrdě potlačen.
Věznice měla přísná pravidla a život zde byl velmi tvrdý. Vězni měli pouze minimální kontakt s vnějším světem. Návštěvy byly omezené a korespondence byla přísně cenzurována. Dny byly naplněné rutinními činnostmi, jako práce ve vězeňské prádelně nebo dílně. Přestože měli vězni povoleno denně dvě hodiny volného času, jejich život byl většinou monotónní a izolovaný.
Vězni versus dozorci
Vězeňský režim na Alcatrazu byl tvrdý nejen pro vězně, ale i pro samotné dozorce. Na rozdíl od mnoha jiných věznic zde dozorci a jejich rodiny často žili přímo na ostrově. Pro ně to znamenalo žít na stejném malém prostoru jako nejtěžší zločinci země, i když odděleně a v relativním bezpečí. Dozorci museli udržovat neustálou ostražitost, neboť jakýkoli projev slabosti mohl být pro vězně signálem k útoku nebo k pokusu o útěk.
Ráno začínalo časnou snídaní, po které následoval pracovní den, kde vězni vykonávali různé manuální práce. Byli pod neustálým dohledem a každé porušení pravidel bylo okamžitě trestáno. Po práci se vraceli do svých cel, kde měli přísně omezený čas na čtení nebo jiné aktivity, pokud vůbec nějaké byly povoleny. Zato jídelní strava prý nebyla vůbec špatná, jídlo se vydávalo formou bufetu a vězni si mohli nabrat, kolik chtěli. Jídelna však byla tou nejnebezpečnější místností v Alcatrazu a hrozilo v ní neustálé nebezpečí. Na druhou stranu za sebemenší prohřešek muži končili na samotce zvané „díra“. Pověst praví, že se v ní mnoho z nich setkalo s přízrakem, který později popisovali jako muže se zářícíma očima. Někteří vězni byli po tomto střetu v díře nalezeni mrtví.
Mýty a současnost
Jedním z největších mýtů o Alcatrazu je, že odtamtud nikdy nikdo neutekl. Ačkoli většina pokusů skončila neúspěchem, jeden incident zůstává záhadou. V roce 1962 se Frank Morris a bratři Anglinovi pokusili uprchnout pomocí improvizovaných nástrojů, díky kterým se jim podařilo uniknout z jejich cel. Přestože jejich útěk vedl k velkému pátrání, jejich těla nebyla nikdy nalezena a osud těchto mužů zůstává nejasný. Byla to právě tato událost, která inspirovala slavný film Útěk z Alcatrazu s Clintem Eastwoodem.
V roce 1963 byla věznice Alcatraz oficiálně uzavřena. Důvodem byly rostoucí náklady na její provoz a zhoršující se stav budovy. Vězni byli postupně přemístěni do jiných federálních věznic a Alcatraz se proměnil v tiché místo, kde čas jako by zamrzl. Dnes je Alcatraz jednou z nejpopulárnějších turistických atrakcí v San Francisku. Ročně sem přicházejí tisíce návštěvníků, aby nahlédli do historie této nechvalně proslulé věznice. Lidé procházejí chladnými chodbami, kde kdysi chodili nejnebezpečnější zločinci Ameriky, a naslouchají příběhům o tom, jak zde život vypadal.
Zajímají vás příběhy z vězení? Přečtěte si, jak kruté tresty bývaly v Osvětimi.
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme

Velitel koncentračního tábora Treblinka Franz Stangl: Likvidoval 15 tisíc lidí denně, aniž by sám někoho zabil. Říkali mu Bílá smrt

Oblíbený Hitlerův kat Ernst Reindel: V sekání hlav sekerou se vyžíval i za války, sám skončil na popravišti

Petr Ginz: Talentovaný 14letý chlapec založil v Terezíně časopis, jeho obraz se dostal do vesmíru. Konec života měl tragický

Pochody smrti: Nacistům mučení v koncentračních táborech nestačilo. Vězně utýrali během evakuací na konci války

Severní zeď Ďáblického hřbitova. Děsuplné místo, kde končila miminka odsouzenkyň komunistických lágrů. Nikdo jim nedal šanci na život

„Ze smrti mého manžela mě obviňuje vlastní dcera,” je zlomená Anna. Jak reagovat, radí psycholog Pavel Pařízek

„Po maminčině smrti jsem zjistila, že naše ‚teta‘ byla ve skutečnosti otcova milenka. Mám pocit, že celý můj život stál na lži,“ svěřuje se Sylvie

“Zemřel mi můj jediný syn, už dál nemám pro co žít,” je na pokraji zoufalství Eva. Jak ztrátu překonat, radí psycholog Pavel Pařízek

„Po smrti manžela jsem začala znovu žít, děti mi ale říkají, že na něj zapomínám,“ svěřuje se Věra
















