Foto: Wikimedia Commons, volné dílo, autor neznámý
Příběh Margarete Steiff nezačal zrovna moc optimisticky. Ačkoliv v útlém dětství onemocněla dětskou obrnou a byla odkázána na invalidní vozík, vzala život pevně do svých, byť oslabených rukou a od obyčejného šicího stroje vybudovala impérium, které dodnes zná celý svět.
Narodila se 24. července 1847 v německém Giengenu jako třetcí ze čtyř dětí majitele místní stavební firmy. Jako pouhé osmnáctiměsíční batole si prošla peklem, když prodělala vážnou a pro spoustu dětí tehdy smrtelnou nemoc – dětskou obrnu. Přežila, ale následky si nesla navždy. Zůstala doživotně ochrnutá a odkázaná na kolečkové křeslo, a co víc, těžkou ztrátu hybnosti utrpěla i její pravá ruka. Pro dívku v polovině devatenáctého století to obvykle znamenalo jediné: život absolutně bez vyhlídek a celoživotní závislost na rodině. Jenže malá Margarete měla úplně jiný plán. Byla to veselá, neuvěřitelně temperamentní bytost s nezlomnou vůlí. S podporou sourozenců zapojovala do her s vozíkem celou ulici, vyzařovala obrovský vtip a mezi vrstevníky byla velmi oblíbená.
Margarete Steiff vybudovala na invalidním vozíku hračkářské impérium
Když začala chodit do školy, učitelé brzy zjistili, že před nimi sedí děvče s mimořádně pronikavým intelektem. Šla jí skvěle matematika i geometrie, logicky uvažovala a na svůj věk měla neobvyklý obchodní talent. Rychle si se spolužáky vyjednala pomoc s vynášením do schodů a každého si okamžitě získala svou bezprostředností. Už tehdy jí došlo, že nechce být celoživotně závislá na penězích od rodiny víc, než je nezbytně nutné. Začala si proto po odpoledních přivydělávat hlídáním dětí ze sousedství, jejichž rodiče museli do práce, a brzy v sobě objevila hlubokou touhu po nezávislosti. Rozhodla se, že se naučí šít. Příbuzní jí to sice s obavami rozmlouvali, protože měla kvůli obrně slabou ruku, ale Margarete si trvala na svém.
Po několika léčebných pobytech v dětské klinice a v lázních se jí podařilo částečně rozhýbat bolavé prsty. Nastoupila do kurzů pro švadlenky a za našetřené peníze z hlídání si hrdě koupila svůj úplně první vlastní šicí stroj. Aby ho vůbec dokázala ušlapat a pohánět těžký setrvačník, musela si k němu sedat dost neobvykle – obráceně. Hlavní část práce tak zastala mnohem silnější levá ruka a tou pravou si jen lehce přidržovala látku. Rodiče brzy pochopili, že tuhle dívku absolutně nic nezastaví, a v rodinném domě jí zařídili malý ateliér s obchodem. Začínala s výbavou pro nevěsty, precizně zpracovávala ubrusy, jemné spodničky a s velkou láskou tvořila šatičky pro miminka, u kterých moc dobře věděla, že ona sama je kvůli svému postižení nikdy nebude moci mít. Zákazníků rychle přibývalo, sama všechny zakázky nezvládala, a tak začala najímat první pomocnice a definitivně se postavila na vlastní nohy.
Byla nesmírně praktická, dokonce si sama navrhla a zkonstruovala speciální nájezdovou rampu, aby se mohla na svém vozíku volně a bez pomoci pohybovat do patra. V sedmdesátých letech devatenáctého století už byla finančně naprosto nezávislou ženou, která s radou svého bratrance rozjela vedle krejčovství i výnosný obchod s tehdy mimořádně populární vlněnou plstí. A právě v tento okamžik se potichu začala psát velká historie dětských hraček.
Náhoda z módního časopisu, která přepsala dějiny
Všechno to odstartovala úplná drobnost koncem roku 1879. Margarete narazila v jednom německém módním žurnálu pro švadleny na poměrně jednoduchý střih malého slona z filcu. Figurka vycpaná střižní vlnou měla původně sloužit jen jako praktický jehelníček pro domácí šití. Jenže jakmile roztomilého plstěného tlouštíka uviděli její početní synovci a neteře, o jeho pravém osudu bylo okamžitě rozhodnuto. Z jehelníčku se stala rázem nejoblíbenější hračka v celém širokém příbuzenstvu.
Tehdejší dětský svět byl sice plný na pohled nádherných, jenže dokonale nepoddajných věcí. Porcelánové panenky se studenými tvářemi, tvrdí dřevění koníci, miniatury pokojíčků, to všechno se dalo vcelku snadno rozbít a malé dítě si to do postele pro pocit bezpečí vzít nemohlo. Margarete proto na Vánoce roku 1880 zariskovala and nabídla měkké plstěné sloníky s barevnými dečkami na zádech svým zákazníkům jako dárky pro ratolesti. Byl to naprostý triumf. Během pouhých tří týdnů prodala celou stovku. Na trhu v nedalekém Heidenheimu, kam odjela se dvěma obřími pytli slonů, se všechny do posledního kusu prodaly během jednoho jediného odpoledne.
Z domácí dílny se pomalu stávala továrna. Postupně přibývaly kočky, opičky, velbloudi i lvi. V roce 1893 už Margarete zapsala firmu do obchodního rejstříku jako Margarete Steiff, Filzspielwarenfabrik Giengen/Brenz a oficiálně své zboží představila na prestižním veletrhu v Lipsku. Krátce nato, v roce 1895, navázala také první lukrativní zahraniční obchod s luxusním londýnským obchodním domem Harrods. Bratr jí v té době nechal postavit dům s továrnou a prostorem na bydlení, který byl zkonstruován bezbariérově a se spoustou místa mezi šicími stroji, aby všude mohla pohodlně manévrovat se svým křeslem.
Zrození medvěda 55 PB a záchrana minutu před dvanáctou
Pravý zlom přivedla nastupující generace, konkrétně Margaretin mimořádně kreativní synovec Richard Steiff. Mladík s vystudovanými uměleckými řemesly trávil během let studií v Londýně celé hodiny v zoologické zahradě a s tužkou v ruce zvířata skicoval. Právě jemu se na přelomu století v hlavě zrodil ambiciózní plán na hračku, která by co nejvěrněji připomínala živého, vzpřímeného medvěda. Věděl, jak mají vypadat proporce, aby zvíře působilo reálně, ale zároveň přátelsky.
V roce 1902 tak na stůl položil první hrubé návrhy a vznikl prototyp označený kódovým jménem „55 PB“. Číslovka pětapadesát odkazovala na jeho výšku v centimetrech, písmeno P zastupovalo plyš a B znamenalo beweglich, tedy německy pohyblivý. Teta sice nad vysokými výrobními náklady chvíli pochybovala, ale nakonec odkývla inovativní použití tehdy luxusní a poměrně nákladné mohérové látky, kterou předtím výhodně nakoupila. Medvěd dostal bystré korálkové oči a díky chytrému uchycení končetin na vnitřních drátkách s ním děti mohly bez potíží manipulovat.
Na jarním lipském veletrhu v roce 1903 to ovšem na první pohled vypadalo na dokonalé fiasko. Cena novinky byla pro místní trh příliš vysoká a obchodníkům se moc nazamlouvala. Zklamaný Richard už poslední den odpoledne balil zbylé kusy do beden, když se u stánku náhle zjevil Hermann Berg, nákupčí amerického obchodního domu Borgfeld v New Yorku. Berg dostal jasný úkol přivézt do Států něco, co tu ještě nikdo neviděl. Jakmile na něj ze dřevité vlny vykoukla chlupatá tvář medvěda, okamžitě mu propadl a podepsal objednávku na tři tisíce kusů najednou.
Záhada ztroskotané lodi a trefa do prezidentova srdce
Jenže poté, co tři tisícovky pečlivě ušitých plyšáků slavnostně opustily zdi giengenské továrny a zamířily do american přístavů, slehla se po nich zem. Dodnes se přesně neví, jestli obří nákladní loď někde cestou přes Atlantik ztroskotala a medvědi skončili na dně oceánu, nebo se mechanismus úplně prvních prototypů PB, uchycený na provázcích, rozpadl pod drtivou láskou malých majitelů a medvědi zkrátka skončili v odpadkových koších dřív, než stihli zestárnout a získat historickou hodnotu. Americká chuť po hračkách z Německa přesto nabrala ty správné obrátky.
Do věci se navíc vložila z velké části neúmyslně i ta nejvyšší světová politika. Spojeným státům tehdy vládl Theodore Roosevelt. Veřejnost i novináři mu důvěrně přezdívali Teddy. Tento vášnivý lovec na jedné z oficiálních výprav do přírody striktně odmítl stisknout spoušť a zastřelit zoufalé medvídě, které jiní lovci uvázali ke stromu, aby měl prezident snadný cíl. Gesto plné soucitu se okamžitě dostalo na titulní strany novin. Zásadní roli tu sehrála vtipná kresba ilustrátora Clifforda K. Berrymana, zveřejněná ve vlivném deníku Washington Post. Zachycovala ráznou hlavu státu ve společnosti malého roztomilého zvířete. Prozíravý americký obchodník Berg si rychle dal dvě a dvě dohromady. Firma Steiff následně s pobaveným Rooseveltovým osobním požehnáním souhlasila, aby se hračce v USA začalo přezdívat „Teddy bear“.
Zlatý punc v uchu a říše, nad kterou slunce nezapadá
Z malého rodinného podniku se rázem stala světoznámá firma. Jen v krátkém období mezi lety 1903 a 1907 vyprodukovaly hbité prsty zaměstnanců přes 1,7 milionu dětských hraček. O chod továrny se staraly čtyři stovky dělníků přímo v supermoderních prosklených halách a dalších bezmála osmnáct set žen pracovalo z domova. Margarete si nesmírně zakládala na tom, aby štědře rozdávala práci matkám samoživitelkám a hendikepovaným dámám, které by jinak ve společnosti stály na úplném okraji propasti.
Obří vlna popularity pochopitelně probudila i konkurenci, která chrlila na pulty levné napodobeniny z nekvalitních materiálů. Značka z Giengenu tedy musela přejít do protiútoku. Další z nadaných synovců, Franz Steiff, přišel v roce 1904 s nápadem na ochranný prvek – zlatavý kovový nýt pevně umístěný v levém uchu každého zvířátka. Tento slavný „Knopf im Ohr“ (knoflík v uchu) je od té doby naprostou garancí luxusní kvality a ručního zpracování dodnes.
Margarete Steiff vedla rodinný podnik do posledního dechu. Navzdory limitům kolečkového křesla expandovala s pobočkami do Paříže, Londýna i Florencie. Na jaře roku 1909 ale dostala těžký zápal plic, kterému 9. května v jednašedesáti letech podlehla. Její továrna nicméně jela dál. Zvládla bez úhony překonat dvě zničující světové války, přežila ekonomické krize, navázala spolupráce s módními giganty typu Karl Lagerfeld či Louis Vuitton a její prastarý odkaz je pořád živý. Praví historičtí plyšáci se dnes na světových aukcích draží za sumy přesahující miliony korun. A to všechno díky jedné dívce z venkova, která se zkrátka a dobře rozhodla, že si ten vozík do cesty k úspěchu postavit prostě nenechá.
27letá Barbe-Nicole Clicquot zachránila krachující vinařství a navždy změnila výrobu šampaňského
Zdroje: bbc.com, corporate.steiff.com, forbes.cz, dpma.de
Galerie: Margarete Steiff vybudovala na invalidním vozíku hračkářské impérium a stvořila legendárního plyšového medvídka
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme
Rozsekaná mačetou ve vlastní posteli: Šokující příběh Dian Fossey, která zachránila horské gorily, ale sama zaplatila životem
Annie Londonderry: Jak matka tří dětí v roce 1894 popadla revolver s perletí a na kole objela svět
Zvrácená hraběnka prolila tisíce panenských rudých kapek nejen v temném sklepení Čachtického hradu, než zažila děsivý pád
Malý Kolja přesně před 30 lety okouzlil filmový svět: Andrej Chalimon už další velkou šanci nedostal, ale pořád věří, že se znovu prosadí
Tajemství hmyzu odhaleno: Jak odvážná malířka Maria Sibylla Merian v 17. století utekla od manžela do pralesa a navždy změnila vědu
Sophie Blanchard: Bála se kočárů, v oblacích ale odpalovala ohňostroje. Šílený osud první aeronautky světa, které fandil i Napoleon
Ada Blackjack: Neuvěřitelný příběh inuitské švadleny, která přelstila smrt v Arktidě
Děsivější než Havran: Poslední dny Edgara Allana Poea jsou dodnes záhadou
Khutulun, prapravnučka Čingischána a nejobávanější bojovnice 13. století se odmítala vdát, dokud ji muž neporazí v zápase
