Tamara de Lempicka: Malířka milující aristokraty i krásné ženy vedla bohémský život plný drog a rozkoše

Umění, které vytvořila, fascinuje dodnes. Její specifický malířský styl někdy naleznete pod označením stylizovaný kubismus, jindy tuto malířku historici umění řadí do kategorie art deco, která dohromady pojí tři umělecké směry: secesi, kubismus a futurismus. Tamara de Lempicka malovala muže i ženy, přesto jsou její obrazy něžného pohlaví oblíbenější než cokoliv jiného. Otevřeně se hlásila k bisexuální orientaci, její díla v sobě nesou něhu, lásku a erotickou smyslnost směřovanou stejnou měrou oběma pohlavím. Ve svých malbách zobrazovala ideální dámy 20. let 20. století.

Tamara de Lempicka: Malířka milující aristokraty i krásné ženy

Byly moderní, nezávislé, sexuálně svobodné, ale také velice elegantní. Jejími modelkami byly často ženy s plavými vlasy, které byly oděny do šatů přiléhajících k tělu. Chovaly se na svou dobu vážně nezávisle, řídily rychlá auta, anebo smyslně odpočívaly, jako by světu ukazovaly, že až nyní dosáhly své vytoužené svobody. Po svobodě toužila také Tamara de Lempicka, malířka, která uhranula svět.

Kráska zahalená tajemstvím lhala o svém původu

Ačkoliv se umění věnovala po dobu šesti desetiletí, největší pozornosti se dočkala pouze ve 20. a 30. letech 20. století. S příchodem mnoha tragických historických událostí zkrátka upadl o její tvorbu zájem a do centra dění se znovu dostala až po své smrtí v roce 1980. Vezmeme to ale hezky od začátku. Kým skutečně Tamara de Lempicka byla? Počátky jejího života jsou zahaleny tajemstvím, všeobecně se ale věří, že se jako Maria Rozalia Gurwik-Górska narodila ve Varšavě roku 1898 do dobře situované rodiny. Některé zdroje uvádí, že se narodila 16. března, jindy naleznete údaj 16. května. Místy se místo polské Varšavy objevuje také ruský Petrohrad nebo Moskva. Už jen tyto nesrovnalosti dokonale svědčí o tom, že se Lempicka i po dobu svého života zcela záměrně vyjadřovala o svém původu všelijak a dokonce si i protiřečila. Za každou cenu se k sobě snažila upoutat pozornost a zaujmout širokou veřejnost.

V roce 1911 se vydala se svou babičkou na cestu po Itálii a objevila v sobě svůj skrytý talent: lásku a zájem o výtvarné umění. Už odmalička jasně věděla, čeho chce v životě dosáhnout. Navštěvovala internátní školu a prázdniny prožívala u bohaté tety v Petrohradu. Právě tento zážitek ji natolik poznamenal, že se rozhodla usilovat o život plný bohatsví, přepychu a luxusu.

První obraz namalovala ve 12 letech: Zpochybnila dílo místního umělce

Díky své inteligenci a sebevědomí se nebála žádné výzvy. K umění měla blízko tak nějak vždycky, o čemž svědčí historka z jejího dětství. Zatímco si Tamařina matka najala místního umělce, aby namaloval dívčin portrét, Tamara měla jiné plány. Nechtěla pro nikoho pózovat a odmítala být objektem tvorby jiného umělce. Jednoduše řečeno: chtěla malovat, ne být malována. Do toho byla naprosto přesvědčená, že by obraz zvládla namalovat mnohem lépe než umělec, kterého její matka pozvala. Rozhodla se tak pokořit novou výzvu. Půjčila si umělcovy pastely, mladší sestře Adrienne nakázala, aby jí zapózovala a pustila se do vlastní tvorby. Dívčin obraz rodinu údajně velice nadchl a Tamara se dočkala velkého ohlasu. V té době v sobě objevila skrytou vášeň pro umění a své umělecké vlohy. Jestli je historka skutečná, anebo si ji Tamara v dospělosti vymyslela, aby byla zajímavá, je už otázkou. Dílo se nedochovalo, avšak i kdyby celá situace byla lež, stále skvěle vypovídá o charakteru této působivé umělkyně. Sebevědomá, dominantní a neuctivá k mužským autoritám. Taková Tamara de Lempicka byla.

Manželství, říjnová revoluce a útěk do Francie

Právě v Petrohradě u bohatých příbuzných se na kostýmním večírku poprvé setkala se svým budoucím manželem. Tadeusz Łempicki byl právník, který se s Tamarou oženil v roce 1916 a společně nadále žili v Petrohradě. Stejného roku se jim narodila dcera Marie Krystyna, které nikdo neřekl jinak než Kizette. Manželství plné krásných okamžiků a veselý rodinný život je však nečekal. Když v Rusku totiž vypukla říjnová revoluce, nadějné vyhlídky byly pryč. Moci se chopili bolševici v čele s Leninem a nastolili socialistický režim. V prosinci 1917 byl Tadeusz Łempicki bolševiky zatčen a Tamara věděla, že se musí o rodinu postarat. Měla kontakty mezi švédskými diplomaty, uprchla do Kodaně a zajistila manželovo propuštění. V roce 1918 se stejně jako plno dalších bohatých Rusů té doby rozhodli hledat útočiště ve Francii. Společně se usadili v Paříži, kde jen o rok později začala Tamara tvořit ve stylu art deco. Ještě předtím si ale změnila jméno a stala se z ní Tamara de Lempicka. Změnu učinila primárně proto, aby působila jako aristokratka a její nová identita představovala luxus a přepych, po kterém tak bezmezně toužila.

"Baronka se štětcem" malovala 9 hodin bez přestávky

Její první výstava se uskutečnila roku 1922. Obrazy veřejnosti odhalila na výstavě zvané Podzimní salon, která se každoročně koná od roku 1903 v podzimně laděné Paříži. Postupně si díky svému umu vybudovala pověst jedné z nejvyhledávanějších portrétistek, ke které od poloviny 20. let docházela francouzská smetánka. Kromě označení Baronka se štětcem jí říkali také Portrétista pařížské bohémské elity. Zobrazovala slavné a nechvalně známé osobnosti meziválečné avantgardy, malovala aristokraty, své milence a milenky či vlastní rodinu.

Přátele měla napříč různými uměleckými odvětvími, znal ji malíř Pablo Picasso, básník Jean Cocteau či spisovatel André Gide. Jejím cílem bylo získat prodejem obrazů prostředky, které by jí umožnily luxusní život a zaopatřily dceru. Manžel totiž ve Francii nemohl nikde sehnat práci a Tamara se musela zhostit role pracujícího rodiče. Sama se ovšem nechala slyšet, že se rodinu snažila uživit svým uměním kvůli neochotě manžela pracovat. Uměleckou kariéru brala ostatně velmi vážně, vydala se dokonce i na studijní dráhu a navštěvovala hned dvě akademie (Académie de la Grande Chaumière a Académie Ranson). Ačkoliv byl jejím učitelem přední symbolistický malíř Maurice Denise, na její dílo měl údajně největší vliv malíř a kritik André Lhote.

Za každou cenu chtěla působit elegantně. Nosila tu nejnovější módu pocházející od předních módních návrhářů a dávala na odiv své peníze. K sebepropagaci využívala nejenom fotografie, ale také tisk či filmové reportáže. V roce 1929 namalovala jedno ze svých nejznámějších uměleckých děl zvané Autoportrét (Tamara v zeleném Bugatti). Vytvořila jej na objednávku německého módního časopisu Die Dame. Obraz se dostal na obálku magazínu – a nejen to. Stal se ikonickým kouskem uměleckého stylu art deco.

Lhala o existenci vlastní dcery, přesto ji mnohokrát namalovala

Svá nejznámější díla vytvořila ve 20. a 30. letech 20. století. Dle svých slov se rozhodla pro život na okraji, mimo běžná pravidla společnosti. Kromě portrétů mužů a žen (řada z nich byla údajně jejími milenci či milenkami) se věnovala také další tvorbě. Oblíbené byly portréty její dcery Kizette. Ta se později nechala slyšet, že k ní její matka byla nevšímavá a chladná. Vzpomínala, že ji Tamara de Lempicka vnímala jen v momentech, kdy jí stála jako modelka a ona ji tak mohla namalovat. Jejich vztah byl poněkud zvláštní. Malířka byla údajně sobecká a sebestředná. Vztah Kizette s její temperamentní matkou byl občas bouřlivý, ale nějakým způsobem si byly blízké. Přesto ne vždy svým přátelům a známým přiznávala, že má dítě. Mnoho jejích blízkých o existenci dcery vůbec netušilo. Ačkoliv Kizette malovala, nikdy ji nezahrnula ani do názvu díla. Obrazům dávala zcela anonymní pojmenování, kupříkladu Dívka na balkoně nebo První svaté přijímání.

Femme fatale, která každého okouzlila: Bouřlivý milostný život ikony art deco

Není žádných pochyb o tom, že si Tamara de Lempicka užívala hedonistický životní styl. Dvacátá léta pro ni byla bouřlivým obdobím, které bylo doslova přeplněno vášnivými milostnými aférami s bohatými muži, ale také ženami. Milovala pohybovat se ve vyšší společnosti a patřičně si užívala slávy, které se jí dostávalo. Jak se dalo zřejmě očekávat, první manželství s Tadeuszem Łempickim umělkyni nevydrželo. V roce 1928 se manželé rozvedli, avšak o žádný tragický konec společného příběhu se nejednalo. Vztah byl už delší dobu velice volný, čemuž napomohly Tamařiny časté milostné avantýry. Již delší dobu bylo veřejným tajemstvím, že má Tamara de Lempicka poměry s muži i ženami. Ačkoliv to široká veřejnost v té době považovala za skandální záležitost, umělkyni to nijak netrápilo. Její romantické, avšak zejména sexuální příhody byly veřejnosti na očích. I z tohoto důvodu je možné v její tvorbě zaznamenat poměrně mnoho obrazů nahých žen se silnou erotickou energií. Byla to zkrátka bohémka, která se nechtěla nechat zaškatulkovat.

Bujaré večírky plné kokainu a alkoholu byly v Paříži na denním pořádku

Ačkoli byla Tamara de Lempicka workoholičkou v pravém slova smyslu, neodpustila si ani alkohol či drogy. Své pracovní dny vždy (kromě horké koupele a masáže) zakončila šampaňským. Aby toho nebylo málo, často docházela také na různé večírky. Společenské akce doslova milovala a konzumovala na nich nejen velké množství alkoholu a cigaret, ale také drogy, a to zejména kokain. Takto posilněná pak sváděla kohokoliv, kdo jí přišel do cesty. Z milenců a milenek se později stávali její modelové, které ztvárnila na plátně se značným erotickým podtextem.

Suzy Solidor a Tamara de Lempicka: Nejmalovanější žena světa stála umělkyni modelkou

O Tamaře de Lempicka se šuškalo, že je nespoutaná a dravá. Chodívala na akce zvané „odpoledne pouze pro ženy“ pořádané americkou básnířkou Natalií Clifford Barney. Ta ve svém domě mimo jiné pořádala více než šedesát let literární salon spojující francouzské a mezinárodní spisovatele a od mládí se netajila svou lesbickou orientací. Patrně nejslavnější dílo Tamary de Lempicka vzniklo po sérií styků s herečkou a zpěvačkou Suzy Solidor, která byla v pařížských kruzích známá jako notorická sukničkářka a exhibicionistka. Toto osudové setkání přineslo do světa umění pozoruhodný obraz, na který se jednoduše nezapomíná. Pochází z roku 1933 a nese čistě pragmatický název: Portrét Suzy Solidor. Nebylo to poprvé, co se Suzy Solidor stala něčí múzou. Malovali ji také velikáni jako Pablo Picasso, Francis Bacon a mnoho dalších. Ne nadarmo si herečka vysloužila titul Nejmalovanější žena na světě. Vyprávělo se, že se Suzy Solidor s malířkou setkala někdy na počátku 30. let a požádala ji, zda by ji nenamalovala. Tamara de Lempicka souhlasila za podmínky, že herečku bude moci namalovat nahou. Díky tomu vznikla provokativní malba, na níž divák vidí Suzy Solidor, jak na něj zcela vyzývavě upírá svůj zrak.

Nelichotivý portrét přinesl rozchod...a také druhé manželství 

V roce 1928 se Tamara de Lempicka seznámila se svým druhým manželem, maďarským baronem jménem Raoul Kuffner. Byl jedním z hlavních sběratelů malířčiných obrazů a požádal ji, zda by nenamalovala portrét jeho tehdejší milenky, tanečnice Nany de Herrery. Paradoxně právě tato situace zapříčila vznik Tamařina druhého manželství. Z portrétu doslova vyzařuje averze a odpor, tedy takové emoce, které Lempicka ke své modelce zřejmě cítila. Portrét namalovala tak, aby působil nelichotivě, a barona tím očividně přesvědčila, že jeho milenka není tou pravou. Tamara de Lempicka poté zaujala Nanino místo a roku 1933 se za Kuffnera sama provdala.

Depresivní stavy a útěk do Ameriky: Pařížské idyle rázem odzvonilo 

Svět se zcela neúprosně blížil k druhé světové válce a poměry ve společnosti se změnily. Ve 2. polovině 30. let se na obrazech Lempické objevují motivy madon, jeptišek a uprchlíků. Malířka se potýkala s depresemi a místo bezstarostných ženských hrdinek se rozhodla malovat osoby pocházející z nižších vrstev společnosti či náboženské představitele. Jakmile se v Německu dostal Hitler k moci, Lempicka přesvědčila manžela, aby většinu svých nemovitostí v rodném Maďarsku prodal. V roce 1939 manželé emigrovali do USA.

Americký sen se proměnil v noční můru: Tamara de Lempicka v USA upadla v zapomnění

Portrétovala hollywoodskou smetánku, včetně herečky Grety Garbo, a užívala si zasloužené slávy. Přestože na počátku 40. let vystavovala napříč americkými galeriemi, její práce přestávala budit zájem. Nikdy se jí už nedostalo takové slávy jako v Evropě a Tamara de Lempicka pomalu upadala v zapomnění. Přesto zkoušela jít s dobou a změnit umělecký styl. Malovala zátiší, koketovala se surrealismem a věnovala se abstraktní malbě. Nikdy se už ale nedočkala takového ohlasu, jaký dříve zažívala.

Poslední roky života strávila s ovdovělou dcerou v Mexiku

V roce 1961 Tamara de Lempicka ovdověla a nastěhovala se do domu ke své vdané dceři Kizette. Soužití nebylo snadné a Lempicka měla často poslední a rozhodující slovo. Chtěla mít nad rodinou své dcery absolutní kontrolu a mnohdy měnila schválně text své závěti. Na začátku 70. let se přestěhovala do Mexika, kde ji po smrti vlastního manžela dělala společnost také dcera Kizette. Malířka v Mexiku žila až do konce svých dní. Zemřela ve spánku 18. března 1980. Ačkoliv neměla s dcerou nejlepší vztah, Kizette matčino poslední přání vyslyšela. Rozptýlila její popel nad kráterem sopky Popocatépetl a tím se příběh ikony art deco zcela uzavřel.

Historici umění si nad ní lámou zuby: Tamara de Lempicka provokuje i dlouho po své smrti

Obrazy Tamary de Lempicka jsou v dnešní době nejčastěji padělanými uměleckými kousky z 20. století. Malířka je nejvíce napodobovanou tvůrkyní, jejíž styl dodnes okouzluje masy lidí. Přesto na ni historici umění mají rozdílné názory a nemohou se shodnout, zda byla kvalitní umělkyní, anebo pouhou celebritou, která dokázala zručně malovat. Část kunsthistoriků její tvorbě nepřikládá větší význam, zatímco někteří naopak umělkyni považují za velice důležitou autorku, bez které by umění 20. století nebylo takové, jaké je.

Umělecká kritička Fiona McCarthy popsala Tamaru de Lempicka jako umělkyni fašistického supersvěta. Její dílo ze sebe údajně vyzařovalo temný a pochybný lesk autoritářské disciplíny. Ačkoliv je pravda, že malířčinu tvorbu ovlivnilo také futuristické hnutí, které bylo s fašismem neoddělitelně spojeno a válku bralo jako jedinou hygienu světa, Lempicka před Hitlerem a jeho politikou utekla. Je ale pravda, že někteří její známi z dob pařížského života s fašismem skutečně sympatizovali, a to včetně Suzy Solidor, která byla po válce osočena z kolaborace s nacisty.

Učarovala i celebritám: Madonna a Jack Nicholson se řadí mezi nejvášnivější sběratele děl Lempické

Zpěvačka Madonna se nechala slyšet, že má doma v New Yorku dokonce vlastní "muzeum Tamary de Lempicka" a v minulosti dokonce zapůjčila díla ze své sbírky na mezinárodní a celosvětové výstavy. Lempickou se nechala inspirovat i v hudební tvorbě. Odkazy na její malířská díla se symbolicky objevovaly po celou dobu Madonniny hudební kariéry. Vidět je můžeme v hudebních videoklipech k písním Open Your Heart, Express Yourself, Vogue či Drowned World/Substitute for Love. Obrazy využila zpěvačka také na filmovém plátně ke snímku Who's That Girl a na světovém turné Blond Ambition World Tour.

Současné celebrity Lempickou stále milují. A nejenom oni. Je vnímána jako první moderní silná ženská umělkyně, která zobrazovala s patřičnou elegancí nezávislé dámy a nebála se být ani okázale promiskuitní. Jiní na ní obdivují její sebevědomí a ženskou sílu, o kterou ji nedokázal připravit ani jeden muž. Obrazy Lempické se prodávají o sto šest. Ve sbírkách je mají různé popkulturní osobnosti. Kromě Madonny se k jejím fanouškům řadí také herec a filmový tvůrce Jack Nicholson nebo zpěvačka a herečka Barbra Streisand.