Ante Pavelić byl jednou z nejkontroverznějších postav 20. století. Jako vůdce fašistického režimu v Chorvatsku byl zodpovědný za brutální represivní politiku zaměřenou zejména proti Srbům, Židům a Romům. Na jeho příkaz umíraly naprosto nelidským způsobem statisíce lidí, Pavelić ale nakonec vyvázl bez trestu.
Ante Pavelić se narodil 14. července 1889 ve vesnici Bradina v Bosně a už na základní škole projevoval nadání a smysl pro studia. Základní školu navštěvoval hned na několika místech v Bosně a Hercegovině, jelikož otec byl dělník a místa jeho práce se často měnila, takže ho rodina následovala. Totéž platilo i o střední škole, kde se mladý Pavelić rozhodl, že se chce stát právníkem. Studia práv ukončil v roce 1915 a pracoval nejdříve jako notář, o tři roky později už z něj byl praktikující advokát. V té době se také začal aktivně angažovat v politice vstoupil do Chorvatské strany práv.
Pavelić na útěku
Jeho nacionalistické postoje se postupem času radikalizovaly. Po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 a vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se Pavelić stal ostrým kritikem srbské nadvlády v nově vzniklém státě. V nepřítomnosti byl odsouzen k smrti za spiknutí, jeho cílem bylo odtržení Chorvatska a Makedonie od Jugoslávie. Rozhodl se proto emigrovat nejdříve do Bulharska a odtud to Itálie, kde založil organizaci zvanou Ustaša, což bylo ultranacionální hnutí, s nímž chtěl Pavelic osamostatnit Chorvatsko. Když ale zorganizoval atentát na jugoslávského krále Alexandra I. Karadjordjeviće, bylo to už moc i na italského diktátora Mussoliniho, který Paveliće nechal zavřít do vězení nejdříve v Turíně a poté v Sieně.
V roce 1941 se vrátil do rodné země poté, co byla „osvobozena“, což znamenalo, že do ní pronikla německá vojska. Po předchozím režimu je však místní občané vítali s otevřenou náručí, jásotem a vděkem. Pavelić do čela Nezávislého státu Chorvatsko a zároveň sám sebe jmenoval předsedou vlády a ministrem zahraničí, aby svoji moc ještě více upevnil.
Chorvatská genocida
Tím začalo všem chorvatským Židům, Romům, Srbům komunistům i pravoslavným křesťanům doslova peklo na zemi. Právě po těchto občanech šel Pavelić zcela cíleně a rozhodl se je ve své zemi masově vyvražďovat. Někdy ale stačila pouhá drobnost, ani nemuselo jít o příslušnost k církvi či rase, a lidé přicházeli o život zcela bezdůvodně.
Fašistický vůdce Chorvatska měl na svědomí 700 tisíc lidských životů
Pro masové vyvražďování za druhé světové války nechal Pavelić zřídit koncentrační tábor Jasenovac, o němž se často říkalo, že byl vzhledem k zacházení s vězni horší než Osvětim, každopádně byl postrachem celého Balkánu. Jedním z důvodem bylo třeba i to, že se vězni nevraždili v plynových komorách, jako tomu bylo zvykem v jiných koncentračních táborech, ale na Pavelićův příkaz se používal středověký způsob, kdy byla vězňům podřezávána hrdla a uřezávány hlavy, a to i přesto, že šlo o velmi pomalý způsob vraždění, k němuž se používal speciální nástroj zvaný srbosjek. Tímto stylem v Jasenovaci umřelo okolo 70 tisíc obětí, celkový počet mrtvých po Pavelićově genocidě ale činí něco kolem 700 obětí.
Útěk před spravedlností a atentát
Jakmile se druhá světová válka blížila ke konci, Pavelić tušil, že by to s ním nemuselo dopadnout dobře, a tak raději utekl za hranice. Až do roku 1948 se skrýval v Itálii, kde se vydával za pátera Gómeze a pátera Benareze. A byli to právě duchovní, kteří mu nakonec pomohli utéct do Jižní Ameriky, tak jako řada dalších nechvalně známých nacistů. Pavelić si chtěl v Brazílii pojistit život v luxusu, a tak s sebou převezl 250 kilogramů zlata a 1100 karátů drahokamů.
Na rozdíl od svých nacistických kolegů, z nichž většina se ze strachu před spravedlností snažila na sebe moc neupozorňovat, Pavelić o sobě dával vědět velmi razantně. V Brazílii založil stašovskou exilovou vládu zvanou Chorvatské osvobozenecké hnutí a veřejně vystupoval. Až 10. června 1957 si na něj došlápla jugoslávská tajná služba a pokusila se na něm vykonat atentát. Ten dopadl neúspěšně, nicméně Pavelić vyvázl jen tak tak s vážnými zraněními. Jelikož měl strach o život a navíc zjistil, že se ho argentinská vláda rozhodla vydat Jugoslávii, raději o dva roky později utekl do Španělska, kde zemřel v posteli 28. prosince 1959 ve věku sedmdesáti let.
Zajímají vás osudy nacistických vůdců? Přečtěte si, co to byly krysí stezky, kterými prchali do Jižní Ameriky.
Galerie: Balkánský řezník Ante Pavelić byl postrachem válečného Chorvatska:
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme

Hitlerův oblíbenec Arthur Seyss-Inquart: Jeden z nejhorších nacistů měl kořeny na Vysočině, česky se učit nechtěl

Rudá partyzánka Hannie Schaft: Statečná rudovlasá dívka vraždila nacisty, popravit ji nechal samotný Adolf Hitler

65. výročí dopadení Adolfa Eichmanna: Hrůzný strůjce holocaustu si po válce změnil identitu, byl unesen z Argentiny a popraven

Edith Eva Eger: Prošla Osvětimí i Mauthausenem, přežila pochod smrti, holocaust jí vzal lásku i rodiče. Trpěla vinou přeživších

Kurt Franz zvaný Panenka: Na vraždění v koncentračním táboře Treblinka vzpomínal jako na nejhezčí životní období

Emmy Göring: Manželka předního nacisty Hermanna Göringa plnila funkci Hitlerovy první dámy, tajně pomáhala Židům. Po válce žila bez vody a elektřiny

Ďábel z Gusenu Karl Chmielewski: Nacistický psychopat se během vraždění v koncentračním táboře vyžíval ve smrtících koupelích

Člen Sonderkommanda Filip Müller: Bývalý vězeň z Osvětimi odhalil světu pravdu o hrůzách holocaustu, sám se chtěl zabít v plynové komoře

Nacistická zámecká paní Henriette von Schirach se tulila k Hitlerovi, po válce čistila vězeňské záchody












