„Ten, co dostal Eichmana“, tak se často říká bývalému židovskému architektovi Simonu Wiesenthalovi, který se po druhé světové válce rozhodl stát lovcem nacistů. A právě jeden ze strůjců „konečného řešení židovské otázky“ Adolf Eichmann byl jedním z těch, které se díky Wiesenthallovi podařilo dopadnout. Všechno ale mohlo být jinak, kdyby se mezinárodnímu hrdinovi podařil jeden z mnoha pokusů o sebevraždu.
„Spravedlnost nikoli pomstu", tímto heslem se řídil nejznámější lovec nacistů Simon Wiesenthal, a stejnými slovy pojmenoval i svoje paměti. Dopadení nacistů zasvětil svůj život, ačkoliv byl původně architektem. V zájmu spravedlnosti tak dopomohl k nalezení či dopadení více než 1100 nacistů, kteří za války páchali hrůzné činy.
Simon Wiesenthal se narodil se narodil v roce 1908 v městě Bučač nedaleko Lvova. Rodina nebyla nijak movitá a matka mladého Simona se rozhodla, že chce mít ze syna architekta. Ten poslušně následoval přání své matky a tak ho studia přivedla do Prahy, kde v roce 1932 dokončil architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. Po promoci se vrátil zpátky domů, oženil se se spolužačkou ze střední školy a pracoval ve Lvově jako architekt až do počátku druhé světové války.
Vzhledem ke svému židovskému původu si Simon Wiesenthal prošel za války skutečným peklem. Nacisty byl vláčen hned několika koncentračními tábory a během holocaustu přišel o devadesát členů své rozvětvené rodiny a dokonce se několikrát pokusil o sebevraždu.. On ale zvládl přežít mučení i se životem téměř neslučitelné podmínky v táborech stejně jako jeho žena. Konec války ho zastihl v Mathausenu, kde musel vykonávat těžké stavební práce. "Přežití je privilegium, které zavazuje. Vždycky jsem se ptával sama sebe, co mohu učinit pro ty, kteří nepřežili. Odpověď, kterou jsem si dal, zní takto: Stanu se jejich hlasem, zachovám vzpomínku na ně živou, aby v ní ti mrtví žili," řekl kdysi podle Rozhlas.cz lovec nacistů.
Proto se hned po válce pustil do pátrání po těch, kteří pomocí příznivců a krysích stezek utekli převážně do Jižní Ameriky, kde mohli beztrestně fungovat, často i pod svojí vlastní identitou, a nečekal je žádný trest. Již tři dny po ukončení války se hlásil na Úřadu pro válečné zločiny a nabízel svoji pomoc při hledání válečných zločinců. "Nabízím svou paměť. Mám v hlavě stovky jmen a tváří. Vím, kde, a hlavně jak ty nacistické zrůdy hledat," řekl tehdy podle Reflex.cz úředníkům Wiesenthal, který v té době vážil pouhých pětačtyřicet kilogramů.
Jak čas běžel, lidé pomalu začali zapomínat a o dopadení nepotrestaných nacistů byl čím dál menší zájem. Hrozilo také, že jejich zločiny budou promlčeny, to ale Wiesenthal nedokázal připustit. Proto v roce 1947 založil v Linci Dokumentační středisko a pokračoval ve svém neúnavném pátrání. Dostal se kvůli tomu do nepřízně Sovětských zemí i své domovské země Rakouska, kde upozornil na nacistickou minulost někdejšího generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima, pozdějšího rakouského prezidenta. Přesto se ale nevzdával.
Mezi 1100 nepotrestanými nacistickými zločinci, které Weisenthal pomohl dopadnout, byla některá jména těch největších nacistických zrůd. Před soudem díky němu stanul jeden z tvůrců konečného řešení židovské otázky Adolf Eichmann, velitel Treblinky Franz Stangl přezdívaný Bílá smrt, dozorce Anton Malloth známý v koncentračním táboře Terezín jako Krásný Tony nebo dozorkyně Hermine Braunsteiner nazývaná Kobyla z Majdanku. Wiesenthalovi se podařilo nalézt i jednoho z nejšílenějších válečných zločinců, Doktora Josefa Mengeleho, kterému se v koncentračním táboře říkalo Anděl smrti. Ten bohužel svému trestu i tak unikl a dožil svůj život na svobodě, podle jeho syna Rolfa však díky neúnavnému pátrání Wiesenthala, který mu šel po krku, nikdy neměl klid a žil v neustálém strachu.
Svému lovu nacistů se Simon Wiesenthal věnoval dlouhých padesát let a za tu dobu získal i mnoho dalších spolupracovníků. Podle svých slov svůj soukromý archiv v návalu depresí dvakrát zničil a vždy znovu vybudoval. Za svoje nesporné úspěchy při pátrání po válečných zločincích dostal titul rytíře, komandéra. Zemřel ve věku šestadevadesáti let ve spánku 20. září 2005 v rakouské Vídni. Zůstala po něm řada poselství včetně tohoto: "Všude může idealismus pervertovat v sadismus. Jestliže se spojí nenávist a sadismus s moderní technologií, může všude nanovo vypuknout peklo."
www.reflex.cz, www.rozhlas.cz, www.novinky.cz, www.pametnaroda.cz
