Hana odjela z rodné vesnice na Vysočině prvním ranním autobusem a nikomu o tom neřekla. Do vsi se natrvalo vrátila po čtyřiceti dvou letech a dnes jezdí od domu k domu za lidmi, kteří o ní kdysi tvrdili, že špatně skončí.
Sotva se v kamnech rozhoří oheň, Hana už balí do brašny obvazy, tlakoměr a termosku s čajem. Do oběda má objet šest domů ve čtyřech vsích a téměř v každém bydlí někdo, komu je přes osmdesát. Sama má šedesát. Ještě loni touhle dobou pracovala jako zdravotní sestra na chirurgii velké pražské nemocnice, a kdyby jí někdo navrhl, ať se vrátí tam, odkud utekla, považovala by to za špatný vtip.
V osmnácti jsem z vesnice utekla do Prahy
V září 1984 bylo Haně osmnáct a v obci s necelými dvěma sty obyvateli by na ni čekalo jen místo v kravíně, ve kterém se začínalo pracovat ve čtyři ráno. Taková představa ji děsila, a tak sbalila v noci kufr, před svítáním vyklouzla z domu a nastoupila do prvního autobusu. „Máma mě šla ráno budit na snídani a postel byla ustlaná. Nechala jsem jí jen vzkaz na stolečku,“ píše ve svém dopise. Otec s ní pak skoro tři roky nepromluvil.
Práci i ubytování Haně zařídila kamarádka ze sousední vsi. Nemocnice sháněla lidi na oddělení a Hana nastoupila jako sanitářka. Dostala mop, hromadu prostěradel a postel na ubytovně v pokoji se třemi cizími ženami. „Na celém patře byla jedna sprcha a já si připadala jako milionářka,“ směje se.
Čtyřicet let v pražské nemocnici
Sanitářkou nezůstala. Dálkově vystudovala zdravotnickou školu a na chirurgii pak sloužila přes třicet let, v noci, o víkendech i o Vánocích. Provdala se za řidiče tramvaje, narodila se jim dcera Petra a po rozvodu zůstaly obě samy v bytě na Jižním Městě. „Praha mi dala všechno, co jsem od ní chtěla,“ popisuje. „Mohla jsem sednout do tramvaje, dojet na druhý konec města a nikdo se mě nezeptal, kam jedu.“
Matka zemřela loni na podzim, bylo jí sedmaosmdesát. Hana si vzala neplacené volno, aby dům vyklidila a prodala. Kupec z Prahy se našel dřív, než vynesla první krabici, a nabídl jí víc, než čekala. „Řekla jsem mu, že si to rozmyslím. A pak jsem si to rozmýšlela dva měsíce,“ přiznává.
Za pár dní zazvonila u dveří sousedka Jarmila, která před lety nejvíc rozhlašovala, že Hanka skončí na ulici. Bylo jí šestaosmdesát a stála na zápraží v papučích, s nohou zabalenou do ručníku. Chtěla vědět, jestli je pravda, že Hanka dělá sestru. „Pod ručníkem měla bércový vřed velký skoro jako dlaň. K doktorovi jezdí autobus jen třikrát denně, tak to nechala být, dokud jí noha nenatekla,“ popisuje Hana. Obvazy měla naštěstí v autě, a tak ránu rovnou očistila a převázala. Druhý den Jarmilu odvezla k obvodnímu lékaři.
O týden později přišla Jarmilina švagrová, pak jí zavolal pán z konce vsi a potom další. V únoru jich bylo dvanáct a Hana zájemci o dům vzkázala, že dům není na prodej. Hana zavolala do místní Charity, která sháněla sestru do terénu už tři roky, a v nemocnici dala výpověď.
Doporučujeme
reklama
Sestra v terénu a sousedé z dětství
Teď má Hana několik stálých pacientů ve čtyřech vsích a skoro všichni jsou starší než ona. „Tady jsem pořád děvče. Jedna babka mi nedávno řekla, ať se nezlobím, ale že na sestru vypadám moc mladě,“ svěřuje se. Jarmilin vřed se mezitím zahojil a Hana se jí po letech zeptala, jestli si pamatuje, co o ní tehdy roznášela po vsi.„Řekla, že to myslela v dobrém, a poslala mě do komory pro okurky,“ vzpomíná. Z Prahy Haně chybí jen tramvaje.„Utekla jsem, abych se mohla rozhodnout sama,“ uzavírá. „A vrátila jsem se z úplně stejného důvodu. Nelituju ani jednoho.“