Některé okolnosti početí dítěte rodiče považují za svou soukromou věc a nevidí důvod, o nich mluvit. Pro dítě ale může být stejná informace součástí vlastního příběhu a identity. Když se ji dozví náhodou až po letech, problém nemusí být samotné umělé oplodnění, ale především pocit, že mu blízcí něco důležitého zatajovali.
Martina (48) s manželem čekala na dítě osm let, než se jim díky IVF narodila dcera. Nikdy jí o okolnostech početí neřekli, protože je nepovažovali za podstatné. V sedmnácti letech se to ale dozvěděla náhodou při rodinném rozhovoru.
Naše dcera se narodila díky umělému oplodnění
O dítě jsme se snažili osm let a prošli jsme si obdobím, na které dodnes nevzpomínám ráda. Když se naše dcera konečně narodila, vůbec mě nenapadlo, že jí jednou budu muset vysvětlovat, jak přesně byla počata. Pro mě byla od první chvíle jednoduše naše dcera. S manželem jsme o IVF doma skoro nemluvili a brali jsme to jako soukromou část našeho manželství.
Pak se při jedné rodinné debatě příbuzná přeřekla a dcera se okamžitě začala vyptávat. Když zjistila, že to věděli i další lidé a ona ne, strašně se rozčílila. Řekla, že jsme jí sedmnáct let lhali. To mě zasáhlo, protože já jsem nikdy neměla pocit, že jí lžu.
Foto: Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Bolí mě její reakce
Od té chvíle se pořád ptá na další podrobnosti. Chtěla vědět, jestli jsme použili vlastní pohlavní buňky, jestli byl potřeba dárce a jestli ještě existuje něco, co před ní skrýváme. Řekli jsme jí pravdu, ale ona nám nevěří. Všechno, co vysvětlíme, zkoumá, jako by čekala, že objeví další tajemství. Můj manžel je z toho podrážděný a říká, že způsob početí přece nic nemění na tom, kdo jsme její rodiče. Já to cítím podobně, ale zároveň vidím, že pro ni to zjevně důležité je.
Nejvíc mě bolí, že osm let čekání, radosti a lásky teď v jejích očích přehlušila jedna informace, kterou jsme nepovažovali za zásadní. Začínám přemýšlet, jestli jsme měli právo rozhodnout za ni, že to vědět nepotřebuje. Patří informace o způsobu početí jen rodičům, nebo má dítě právo znát svůj vlastní příběh dřív, než se ho náhodou dozví od někoho jiného?
Ke komentáři k situaci Martiny nás inspiruje reprodukční a rodinná terapeutka Emily Derrick
Martino,
je pochopitelné, že jste IVF vnímali především jako soukromou část svého manželství a ne jako něco, co by měnilo váš vztah k dceři. Pro ni ale tato informace patří i k jejímu vlastnímu příběhu, a navíc ji nezjistila od vás, ale náhodou před dalšími příbuznými, kteří o ní věděli. Právě to může vysvětlovat, proč dnes neřeší jen samotný způsob početí, ale také otázku, co dalšího jí rodiče nemuseli říct.
Nemusíte jí zpětně vyprávět všechny bolestivé podrobnosti osmileté léčby ani jí otevírat části vašeho manželství, které jsou skutečně soukromé. O základních okolnostech jejího početí, včetně toho, zda byly použity vaše vlastní pohlavní buňky nebo dárce, je ale fér mluvit otevřeně a odpovídat na její otázky pravdivě. Pokud se k nim opakovaně vrací, zkuste její nedůvěru nevnímat jako zpochybnění vaší lásky, ale jako snahu znovu získat jistotu, že už zná celý svůj příběh.
To, že jste jí to neřekli dřív, neznamená, že jste ji sedmnáct let vědomě klamali. Zároveň můžete připustit, že rozhodnutí mlčet mělo dopad, který jste tehdy nepředvídali, a že vás mrzí, že se tuto informaci dozvěděla právě takhle. Osm let čekání, touhy a radosti tím nezmizelo. Možná ale teď vaše dcera potřebuje, aby vedle příběhu o tom, jak moc byla chtěná, dostala také prostor přijmout po svém skutečnost, která se týká jejího vlastního začátku.
