Otázky na děti bývají v některých rodinách považované za běžnou součást rozhovoru. Pro člověka, který si ale sám není jistý, zda rodičovství vůbec chce, mohou být velmi nepříjemné. Zvlášť když se k nim přidá očekávání starší generace a pocit, že svým rozhodnutím někoho zklame.
Barbora (26) při každé návštěvě své babičky poslouchá otázky na svatbu, děti a budoucí pravnoučata. Sama přitom zatím neví, zda děti vůbec někdy chtít bude. Čím častěji se jí babička ptá, tím větší odpor v ní celé téma vyvolává.
Babička se mě pořád ptá, kdy budu mít děti
Skoro každá návštěva probíhá podobně. Chvíli se bavíme o práci, rodině nebo o tom, co je nového, a pak babička dřív nebo později stočí řeč k dětem. Ptá se, kdy už jí konečně udělám radost, jestli s mým partnerem plánujeme rodinu a jestli se vůbec chce pravnoučat dožít. Ze začátku jsem se tomu smála a odpovídala neurčitě. Jenže čím častěji to opakuje, tím méně mi to připadá nevinné. Sama totiž opravdu nevím, jestli nějaké děti chci.
Někdy si rodinu dokážu představit, jindy cítím, že mě ta představa vůbec neláká. A nechci dělat tak zásadní rozhodnutí proto, že někdo čeká pokračování rodiny. Babiččiny otázky ve mně navíc vyvolávají přesný opak toho, co asi zamýšlí – místo radosti mám chuť celé téma zavřít.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Nejsem rozhodnutá
Jednou jsem jí řekla, že je možné, že děti mít nikdy nebudu. Úplně ji to zaskočilo. Začala mi vysvětlovat, že ještě změním názor, že žena bez dětí bude jednou litovat a že ona si celý život představovala, že uvidí další generaci. Vím, že mě tím nechce zraňovat a že v jejím světě byly podobné otázky úplně normální. Jenže já se po každé návštěvě cítím, jako bych měla obhajovat něco, o čem sama ještě nejsem rozhodnutá.
Moje máma mi radí, ať to neřeším, protože babička už je stará a nikdy úplně nepochopí, proč mi to vadí. Jenže právě proto přemýšlím, jestli má vůbec cenu hranici nastavovat. Nechci ji ranit ani jí brát její přání. Zároveň nechci, aby moje případné mateřství bylo rodinným tématem při každém obědě. Jak mám babičce vysvětlit, že otázka dětí je moje soukromá věc, aniž bych zbytečně zranila člověka, který tu hranici možná nikdy úplně nepochopí?
Ke komentáři k situaci Barbory nás inspirovala rodinná terapeutka Lauren Mollica
Milá Barboro,
nemusíte svou babičku přesvědčit, aby vašemu postoji úplně rozuměla, aby vaše hranice platila. Její přání dožít se pravnoučat může být pro ni důležité, ale rozhodnutí, zda budete mít děti, patří vám a vašemu partnerovi. Navíc sama ještě jasno nemáte, takže je o to těžší pokaždé obhajovat něco, o čem teprve přemýšlíte.
Zkuste jí to říct jednoduše a bez dlouhého vysvětlování: že víte, jak moc by si pravnouče přála, ale že se o budoucích dětech nechcete při každé návštěvě bavit a až budete chtít něco sdílet, řeknete jí to sama. Nemusíte argumentovat, proč si nejste jistá, ani dokazovat, že vaše důvody jsou dost dobré. Když téma znovu otevře, můžete stejnou větu klidně zopakovat a potom rozhovor stočit jinam.
Babičku může vaše nejistota mrzet a možná bude dál doufat, že názor změníte. Její zklamání ale nemusíte řešit tím, že své soukromí otevřete víc, než je vám příjemné. Hranice není zákaz jejího přání, jen žádost, aby z něj nedělala pravidelný tlak na vaše rozhodování. A i když ji třeba nikdy úplně nepochopí, pořád může respektovat, že právě o tomto tématu rozhodujete vy.
