Samotné vyhlášení Československa zabralo v Praze jediný den, cesta k němu ale trvala čtyři roky první světové války. Kdo za tím stál, co se dělo v pražských ulicích a proč 28. říjen slavíme dodnes?
Pondělí 28. října 1918 začalo v Praze ve stínu války: jídlo bylo na příděl, před obchody stály fronty a přicházely zprávy o padlých vojácích. Češi a Slováci tehdy neměli vlastní stát. Patřili do Rakousko-Uherska, monarchie, které vládl ve Vídni císař. Večer téhož dne už ale měli na stole první zákon svého státu.
28. října slavíme 108 let od vzniku Československa
Za války se o samostatnosti nedalo doma otevřeně mluvit, a tak se boj o ni přesunul do zahraničí. Koncem roku 1914 tam odešel profesor Tomáš Garrigue Masaryk, pozdější první prezident. Chtěl přesvědčit Spojence, tedy státy, které bojovaly proti Rakousko-Uhersku a Německu, že je třeba monarchii rozbít a vytvořit samostatný stát Čechů a Slováků.
Pomáhali mu Edvard Beneš, pozdější druhý prezident, a slovenský astronom Milan Rastislav Štefánik, který se ve Francii stal generálem. Trojice stála v čele takzvaného zahraničního odboje, hnutí Čechů a Slováků v exilu. V únoru 1916 pak vznikla v Paříži Československá národní rada, jeho ústřední orgán.
Československé legie a tajný odboj doma
Slova ale nestačila. Masaryk už v únoru 1915 prohlásil, že „nebudou moci Spojenci ani Vídeň přejít kolem nás mlčky, budeme-li mít vojáky“. Dobrovolnické oddíly vznikaly od začátku války ve Francii a v Rusku, později se přidali krajané z USA a hlavně zajatci a přeběhlíci z rakousko-uherské armády. Z oddílů vyrostly československé legie, vlastní armáda, která bojovala po boku Spojenců v Rusku, Itálii a Francii. Nakonec v nich sloužilo asi sto tisíc mužů.
Doma musel odboj fungovat v utajení, hlavní roli hrála organizace zvaná Maffie. Soud v roce 1916 odsoudil pro velezradu k smrti mimo jiné politiky Karla Kramáře a Aloise Rašína. Na svobodu se ale dostali v létě 1917 díky amnestii nového císaře Karla I. V lednu 1918 se čeští poslanci v Tříkrálové deklaraci veřejně přihlásili k právu na sebeurčení a k myšlence státní samostatnosti. V červenci se v Praze ustavil Národní výbor, v němž se sdružily české politické strany.
Rok 1918: jak svět uznal budoucí Československo
Na jaře 1918 se Masaryk z Ruska, které zmítala revoluce, dostal do Severní Ameriky. Cestoval s britským pasem na jméno Thomas George Marsden. Americký prezident Woodrow Wilson ho v Bílém domě přijal 19. června. Francie, Velká Británie a USA pak postupně uznaly legie za spojeneckou armádu a Národní radu za základ budoucí vlády, USA dokonce za faktickou vládu. Významně k tomu přispěly úspěchy legií na frontách.
Rakousko-Uhersko mezitím prohrávalo válku a rozpadalo se. Národní rada se přeměnila v prozatímní vládu, což Beneš 14. října oznámil spojeneckým vládám. Vláda pak 18. října zveřejnila takzvanou Washingtonskou deklaraci, tedy prohlášení nezávislosti. Téhož dne dal Wilson Rakousko-Uhersku najevo, že pouhá autonomie už Čechům, Slovákům a Jihoslovanům nestačí.
Doporučujeme
reklama
28. říjen 1918: co se tehdy stalo
Davy do ulic vyhnala zpráva z Vídně. Dopoledne se po Praze rozneslo, že rakousko-uherský ministr zahraničí v odpovědi americkému prezidentovi přistoupil na Wilsonovy podmínky pro jednání o příměří a míru. Lidé v tom viděli kapitulaci, i když Vídeň chtěla jen zahájit jednání. Vyvěšovali vlajky, strhávali znaky monarchie a před polednem se na Václavském náměstí sešly davy. U pomníku svatého Václava k nim promluvil kněz a poslanec Isidor Zahradník a vyhlásil samostatný stát.
Večer se v Obecním domě sešel Národní výbor a přijal první zákon nového státu. Napsal ho právník Alois Rašín a podepsala ho pětice politiků, kterým se dnes říká Muži 28. října. Zákon je velmi stručný. Začíná větou „Samostatný stát československý vstoupil v život“ a neurčuje, zda bude stát královstvím, nebo republikou. Že půjde o republiku, se dohodli ve švýcarské Ženevě Edvard Beneš a delegace z Prahy, kterou vedl Karel Kramář.
