Na podzim roku 1805 stála Evropa v pozoru před sebevědomým Napoleonem, který měl v hlavě obrovský sen o invazi do Británie. K jeho uskutečnění ale potřeboval jediné: ovládnout moře a vyčistit Lamanšský průliv. Do cesty se mu však postavil muž, který byl na houpající se palubě válečné lodi víc doma než na pevnině. Bitva, která následovala, se navždy zapsala do učebnic dějepisu.
Píše se 21. říjen 1805 a u mysu Trafalgar na jihozápadním pobřeží Španělska se právě schyluje k jedné z nejzásadnějších námořních bitev v historii. Francouzsko-španělská flotila pod velením francouzského viceadmirála Pierra-Charlese Villeneuvea má na první pohled nezanedbatelnou převahu. Proti jejím třiatřiceti těžce vyzbrojeným řadovým lodím stojí britské Královské námořnictvo se sedmadvaceti plavidly. Zatímco se spojenecké lodě kolébají v mírném vánku, na můstku britské vlajkové lodi HMS Victory stojí viceadmirál Horatio Nelson. Hubený muž, který už v předchozích bitvách přišel o zrak v pravém oku i o pravou paži, se chystá vydat rozkaz, jímž definitivně potopí francouzské imperiální plány.
Nelsonova revoluční taktika překvapila nepřítele
Námořní bitvy se do té doby vedly po celá desetiletí. Obě flotily se seřadily do dvou paralelních linií a pálily do sebe ze svých boků tak dlouho, dokud se jedna ze stran nevzdala nebo nepotopila. Nelson ale velmi dobře věděl, že s menším počtem lodí by v takovém souboji tahal za kratší konec. Rozhodl se proto pro nesmírně riskantní a zcela neobvyklý krok.
Své lodě rozdělil do dvou dlouhých kolon, které měly nepřátelskou linii z boku protnout v pravém úhlu. Tím chtěl francouzsko-španělskou formaci přeříznout vedví, vyvolat obrovský zmatek a přinutit nepřítele k nepřehlednému boji zblízka. Znamenalo to ovšem to, že britské lodě plující v čele musely během pomalého přibližování vydržet silnou nepřátelskou palbu trvající desítky minut, aniž by vůbec mohly ze svých bočních děl vystřelit. Byly to doslova plovoucí terče, které spoléhaly jen na svou výdrž.
Nejslavnější námořní znamení a začátek krvavého střetu
Těsně předtím, než se obě flotily skutečně střetly tváří v tvář, nechal Nelson na stěžeň své vlajkové lodi vyvěsit pomocí vlajkové abecedy zprávu, která se stala slavnou: „Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost.“ Samotné bitevní peklo pak vypuklo krátce před polednem.
První se do nepřátelské linie zařízla kolona vedená Nelsonovým přítelem, viceadmirálem Cuthbertem Collingwoodem, těsně následovaná tou Nelsonovou. Plán vyšel naprosto dokonale. Spojenecká obranná linie se rozpadla, obří plavidla se do sebe svými stěžni a lany v podstatě zaklesla a bitva se proměnila v jeden velký zmatek. Vzduch se okamžitě naplnil dusivým žlutým kouřem ze střelného prachu, ohlušujícím řevem děl pálících z bezprostřední blízkosti a křikem raněných.
Osudný výstřel z francouzské lodě a smrt admirála
Nelsonova HMS Victory se v bitevní vřavě dostala do přímého souboje s francouzskou lodí Redoutable. Obě plavidla stála tak blízko sebe, že do boje z obou stran museli zasáhnout i ostřelovači ukrytí vysoko v lanoví. A právě to se stalo britskému veliteli osudným. Nelson totiž odmítal zakrýt svá zářivá velitelská vyznamenání na uniformě, takže byl velmi viditelným cílem.
Krátce po čtvrt na dvě odpoledne zasáhla admirála kulka vystřelená francouzským střelcem. Prošla mu levým ramenem, prorazila plíci a uvízla až hluboko v páteři. Těžce krvácející a paralyzovaný Nelson byl okamžitě přenesen do temného podpalubí, kde se ho snažili zachránit chirurgové. Tam v obrovských bolestech strávil poslední hodiny svého života. Stále ale úřadoval, přijímal hlášení o průběhu bitvy a neustále se ujišťoval, že jeho muži neustupují. Zemřel o půl páté odpoledne, těsně poté, co se od kapitána dozvěděl radostnou zprávu, že britské námořnictvo dosáhlo vítězství.
Konec bitvy u Trafalgaru a sud s brandy místo rakve
Bitva představovala pro napoleonskou Francii a její španělské spojence naprostou katastrofu. Z původních třiatřiceti lodí jich Britové ten den zajali nebo zničili dvaadvacet. Samotné britské Královské námořnictvo přitom v boji nepřišlo ani o jediné plavidlo. Zajat byl dokonce i sám francouzský velitel Villeneuve.
Pro Brity mělo ovšem toto velkolepé vítězství hořkou pachuť právě kvůli ztrátě jejich velitele. Aby lodní chirurg William Beatty dokázal dopravit Nelsonovo tělo zpět do vlasti a zabránil jeho přirozenému rozkladu během dlouhé plavby, jeho ostatky uložil do velkého sudu naplněného francouzskou brandy, který následně doplnil kafrem a myrhou. Do Británie se tak Nelson vrátil nejen konzervovaný v alkoholu, ale především jako ten vůbec největší národní hrdina.
Doporučujeme
reklama
Co bylo dál
Tato velkolepá námořní bitva měla naprosto zásadní dopad na další vývoj světových dějin, který přesáhl hranice 19. století. Napoleon Bonaparte si po zprávě o zničení své flotily uvědomil, že bez námořní převahy nemá žádnou šanci dostat své vojáky přes Lamanšský průliv. Své sny o invazi do Velké Británie tak musel navždy pohřbít a svou vojenskou pozornost obrátil zpět k pozemním tažením v kontinentální Evropě.
