Kdo pamatuje dobu, kdy domácnost měla své zvláštní poklady, ten možná zvládne tento kvíz levou zadní. Některé věci byly tak běžné, že jsme je přestali vnímat. Dnes bychom je poznávali skoro jako muzejní exponáty.
Stačí se přitom na chvíli vrátit do kuchyně, obýváku nebo předsíně a vzpomínky naskočí překvapivě rychle. Na stole něco cinká, v kuchyni se něco hřeje a u televize se vede rodinná debata o tom, kdo zase ztratil ovladač. Tedy pokud vůbec nějaký byl.
Kuchyň plná pomocníků
Kdo měl doma remosku, ten dobře ví, že šlo o mnohem víc než jen obyčejnou pečicí nádobu. První kusy se vyráběly už od roku 1957 a postupně se z ní stal známý pomocník českých kuchyní. Peklo se v ní kuře, brambory, nákypy i leccos dalšího, co mělo zachránit oběd bez nutnosti zapínat velkou troubu.
A pak tu byly další kuchyňské poklady. Sifon na sodovku, ruční šlehač, mlýnek na kávu, struhadlo nebo elektrický kráječ dokázaly vytvořit v kuchyni pěkný koncert. Dnešní kuchyně se chlubí chytrými spotřebiči, tehdejší kuchyně zase uměla přesně ukázat, kdo právě něco připravuje.
Televize nebyla jen obrazovka, která tiše běžela v rohu místnosti. Byla to událost. Když začal oblíbený pořad, nebyl čas pobíhat po bytě, protože člověk nikdy nevěděl, jestli se někdo nepostaví přímo před obrazovku. A když se obraz začal zlobit, přišla na řadu tradiční metoda poklepání na televizor.
Vedle něj se často našlo místo pro rádio, magnetofon nebo gramofon. Kazety se přetáčely tužkou, desky se oprašovaly skoro obřadně a rádio mohlo hrát od rána do večera. Dnes máme hudbu během několika vteřin. Tehdy někdy stačilo, aby kazeta začala zlobit, a z obyčejného poslechu vznikl malý domácí technický zásah.
Telefon měl svůj rituál
Telefon býval věc, která měla své pevné místo. Žádné hledání v kabelce, žádné vybírání, jestli odpovědět hned nebo za chvíli. Když zazvonil, člověk prostě zvedl sluchátko. A pokud volal někdo dlouho, mohl si zbytek rodiny rovnou naplánovat jinou činnost.
Pamětníci si možná vybaví také typické vytáčení čísla. Prst putoval po kolečku a každá číslice měla svůj malý návratový okamžik. Dnes by nám takový telefon připadal skoro podezřele pomalý. Tehdy to ale byla naprosto běžná součást života a nikomu nepřišlo zvláštní, že zavolat někomu znamená stát několik minut u přístroje.
Ani předsíň nebyla jen místo, kde se odkládaly boty a kabáty. Často tu měl své místo věšák, zrcadlo, botník nebo skříňka, do které se vešlo překvapivě mnoho věcí. A samozřejmě se tu objevovaly předměty, které měly v domácnosti svůj pevný řád.
Pamětníci také dobře znají situaci, kdy se něco schovávalo pro případ, že se to jednou bude hodit. Sklenice, krabičky, provázky, tašky nebo různé součástky dostávaly druhý život. Vyhodit něco jen proto, že to právě nepotřebujeme? To by byla skoro osobní urážka. Co kdyby se to přece jen jednou hodilo.
Bez těchto věcí ani ránu
Některé předměty byly tak obyčejné, že nad nimi nikdo nepřemýšlel. Smaltované nádobí, váhy, tlakový hrnec, utěrky nebo různé kuchyňské náčiní patřily k vybavení, které člověk znal od dětství. Nešlo o designové doplňky, ale o věci, které měly skutečně sloužit.
A právě v tom je kouzlo podobných vzpomínek. Člověk si dnes vybaví třeba obyčejnou váhu nebo starý mlýnek a najednou si vzpomene nejen na samotný předmět, ale také na kuchyň, vůni jídla a hlas někoho blízkého. Některé věci totiž nestárnou jen fyzicky. Stárnou spolu s našimi vzpomínkami.
A teď přichází chvíle, kdy se ukáže, jestli paměť opravdu funguje tak dobře, jak si myslíme. Na první pohled mohou některé předměty vypadat úplně samozřejmě. Jenže když máme říct, k čemu přesně sloužily, najednou se dostavuje podezřelé ticho.
Právě proto má podobný kvíz své kouzlo. Nejde jen o správné odpovědi, ale také o malé návraty do minulosti, kdy domácnost vypadala jinak a spousta věcí měla svůj nezaměnitelný charakter. Takže pokud si při otázkách začnete říkat, že tohle přece nemůže být těžké, pozor. Paměť umí být stejně zrádná jako zásuvka plná kabelů. A ta už dokáže potrápit úplně každého.
