Céčka, bony, Tuzex nebo podpultovka. Některá slova z dob socialismu přežila dodnes, jiná už mladší generaci znějí skoro jako šifra. Tehdy přitom patřila k běžné řeči a často rozhodovala o tom, co si člověk vůbec mohl koupit.
Stačilo vyslovit správné slovo a každý věděl, o čem je řeč. Některé výrazy popisovaly obyčejné věci, jiné zase prozrazovaly, jak fungoval každodenní život v Československu. A právě v tom je jejich kouzlo.
Céčka a dětská posedlost
Céčka byla plastová písmenka ve tvaru písmene C, která se v 80. letech stala obrovským hitem. Děti je sbíraly, vyměňovaly a navzájem si je nabízely. Kdo měl vzácnější barvu nebo variantu, měl mezi ostatními malého pokladu.
Z dnešního pohledu působí celá mánie trochu úsměvně. Jenže zkuste dítěti vysvětlit, že místo stovek hraček může mít jednu plastovou věc, o kterou se všichni perou. Céčka ukazují, jak snadno se z obyčejného předmětu stane fenomén.
Bony a cesta do Tuzexu
Bony byly tuzexové poukázky, za které se nakupovalo v prodejnách Tuzex. Kdo je měl, mohl se dostat k západnímu zboží, které v běžných obchodech často nebylo dostupné. Džíny, kosmetika, elektronika nebo některé potraviny měly úplně jinou přitažlivost.
Problém byl samozřejmě v tom, že běžné československé koruny nestačily. Bony byly spojeny s cizími měnami a pro mnoho lidí se k nim nejsnáze vedla cesta přes veksláky. Právě tady začíná příběh, který dobře ukazuje dvojí tvář tehdejšího trhu.
Podpultovka rozhodovala známost
Podpultové zboží bylo něco, co jste v regálu obchodu většinou hledali marně. Mohlo přitom jít o věci, které dnes považujeme za naprostou samozřejmost. O dostupnosti často rozhodovalo, jestli prodavač něco schoval stranou pro známého nebo stálého zákazníka.
Slovo podpultovka proto neznamenalo pouze konkrétní zboží. Označovalo celý způsob nakupování, při kterém se vyplatilo znát správného člověka. Kdo měl kontakty, mohl se dostat k tomu, na co ostatní čekali ve frontě nebo marně sháněli po několika obchodech.
Tuzex měl vlastní pravidla
Tuzex vznikl v roce 1957 a jeho název souvisel s tuzemským exportem. Prodejny nabízely zboží, které mělo punc západního světa nebo bylo jinak obtížně dostupné. Pro mnoho lidí představoval Tuzex místo, kde se dalo alespoň na chvíli nahlédnout za železnou oponu.
Jenže návštěva Tuzexu nebyla obyčejným nákupem. Nestačilo přijít s peněženkou plnou korun a začít vybírat. Potřebovali jste bony nebo příslušnou zahraniční měnu. Z běžného obchodu se tak stal svět s vlastními pravidly a vlastními cenami.
Vekslák byl člověk, který neoficiálně směňoval cizí měny a bony. Slovo pochází z německého výrazu pro směnu a během socialismu se stalo součástí každodenního slovníku. V okolí Tuzexu jste je rozhodně nemohli přehlédnout.
Jejich existence ukazovala na zvláštní rozpor tehdejšího systému. Stát zahraniční měny kontroloval, lidé po nich přesto toužili a zároveň chtěli nakupovat zboží, ke kterému se běžnou cestou dostávali jen obtížně. Vekslák tak vyplňoval mezeru, kterou oficiální systém nedokázal odstranit.
Fronta byla součást života
Fronta nebyla za socialismu jen nepříjemnost před pokladnou. Stala se běžnou součástí života a někdy také společenskou disciplínou. Lidé stáli na boty, maso, ovoce, elektroniku i další zboží a často vůbec nevěděli, zda na ně na konci něco zbude.
Právě proto se vyplatilo mít přehled. Informace, že někam právě přivezli žádané zboží, mohla mít skoro cenu samotného nákupu. A kdo si chtěl socialistický slovník opravdu zopakovat, měl by vědět, že právě v těchto situacích vznikala řada výrazů, kterým dnes už rozumějí hlavně pamětníci.
Socialistická čeština byla plná výrazů, které dnes působí zvláštně, vtipně nebo úplně zapomenutě. Některé vznikly přímo z nedostatku a omezeného trhu, jiné se uchytily jako slang a další zase označovaly věci, které už dnešní člověk vůbec nemusí znát.
Možná si při kvízu vybavíte slova, na která jste dávno zapomněli. A možná vás překvapí, že některé pojmy sice znáte, ale jejich skutečný význam už byste správně nevysvětlili. Tak schválně. Kolik výrazů ze socialistického slovníku ještě bezpečně poznáte?
