44 Kč
Vzpomínáte na horké kovové trubky pod rukama? Žhavou skluzavku, která pálila do dlaní? A obrovskou kovovou prolézačku, co se tyčila vysoko do šedivého nebe sídliště? To byla realita dětských hřišť v časech socialismu. Hřiště nebyla laděná do pastelových barev, měkkých dopadových ploch ani bezpečnostních norem. To byla divoká hravost, kde se každý pád bral jako součást dobrodružství.
Hlavní rozmach dětských hřišť v bývalém Československu přišel v 60. a 70. letech 20. století. Nastal v souvislosti s výstavbou panelových sídlišť. Hřiště patřila mezi základní prvky občanské vybavenosti. Stejně jako školy, obchody nebo zastávky. Na těchto místech vznikala místa, kde děti trávily odpoledne, učily se lézt, houpat a objevovat svět kolem sebe. Často bez dozoru, bez kontroly a s velkou dávkou volnosti.
Zapomeňte na pryžové dopadové plochy nebo zaoblené hrany. Hřiště tvořily drsné konstrukce z kovu a betonu. Kovové prolézačky, konstrukce z ocelových trubek, skluzavky rozpálené sluncem. To byla realita. Mnohé herní prvky dosahovaly slušné výšky, měly ostré hrany a žádné ochranné bariéry. Děti tak zkoušely své hranice, hojně padaly i lezly. A mnohé z nich odnášely drobná nebo i větší zranění jako odznak odvahy.
To, co z dnešního pohledu působí jako bezohledné a nebezpečné, pro mnoho lidí znamenalo svobodu a rozvoj dovedností. Hřiště byla arénou pro hbitost, odvahu a fantazii. Často drsnou, ale opravdovou. Vzpomínky na to, jak jsme se houpali, prolézali, padali a zase vstávali, vyvolávají pocit svobody, která dnes na mnoha moderních hřištích chybí. Na druhou stranu, jak upozorňují historické retrospektivy, stará hřiště nebyla navrhována s ohledem na bezpečnost. Dnešní normy přísně regulují materiál, výšku, konstrukci i povrch pod hračkami. Tehdy to nikdo neřešil.
S proměnou režimu a s nástupem nové legislativy se začal měnit i svět dětských hřišť. Kov a beton byly na ústupu. Postupně nahrazovány bezpečnějšími a měkčími materiály. Vznikla hřiště s pryžovými podlahami, barevnými plastovými skluzavkami, pískovišti, moderními prolézačkami a třeba i prvky pro děti s různou mírou mobility. Dnes se design hřišť řídí hlavně bezpečností, funkcí a často i estetikou. Ale někdy jim chybí ta stará divokost a dobrodružný šmrnc.
Na starých hřištích jsme se učili padat a vstávat, riskovat, být blíže přírodě (i když betonové). Vnímat prostor a jeho limity. Dnešní bezpečnější hřiště nabízejí klid pro rodiče a nižší riziko úrazu. Možná právě proto se některé nové projekty inspirují minulostí. Návratem k přírodním materiálům, tvořivosti a dobrodružství. Ale i tak! Pro ty, kdo vyrůstali na starých hřištích, ten pocit rozpálených trubek zůstává nesmazatelný.
poznatsvet.cz, cs.wikipedia.org, blesk.cz, idnes.cz
