Kvíz: Pamatujete si papírovou bundu, doma vyráběné plísňáky nebo shánění bonů od veksláků? Vzpomeňte si, co se nosilo za socialismu

Zapomeňte na přehlídky v Paříži nebo lesk amerických časopisů, módní inspirace tu přicházela ze Sovětského svazu, z časopisu Žena a móda nebo z pokoutně sehnaných zahraničních magazínů. Tuzex bylo slovo, které dodnes zní jako zaklínadlo. Kdo měl bony, mohl si koupit džíny Levi’s, punčochy z nylonu nebo ikonické plastové brýle made in Yugoslavia, které u nás působily skoro jako z jiného vesmíru. Jenže speciální platidlo bylo jen pro vyvolené a ti druzí jej museli pokoutně shánět v pražských uličkách od veksláků.

Ulicím vládla šeď

Základ každého šatníku byl ale vesměs stejný: konfekce. Státní podniky jako OP Prostějov, Svit Zlín nebo Baťa byly těmi, kdo určovali, co si Češi obléknou, i když to znělo spíš jako diktát než módní možnosti. O výběru oblečení totiž rozhodovaly plánované kvóty a nedostatek materiálů, ne chuť zákazníka. Pokud jste si chtěli koupit třeba zimní kabát, museli jste mít štěstí, že ho zrovna dovezli do prodejny a ideálně ve vaší velikosti. Barvy jste si nevybírali. Brali jste to, co zbylo. Proto byly československé ulice tak šedivé, a to doslova. Hnědá, šedá, béžová a černá kralovaly regálům i ulicím.

To ovšem neznamená, že lidé rezignovali na osobní styl. Naopak. Nedostatek podněcoval vynalézavost. Šikovné ženy si šily doma na šicích strojích podle německého módního časopisu Burda, který se do země dostával pokoutně. Stačil jeden střih na sukni a v celé ulici najednou všechny ženy nosily stejnou. Samozřejmě ale každá se svojí vlastní úpravou, protože každá chtěla být originální. A když nebyl nový kabát, přešil se starý. Otočit límec naruby, vyměnit knoflíky a voilà, model jako z reklamy.

Mohlo by se vám líbit

Nedostupný Tuzex: Bony od veksláků, černý trh, luxus ze Západu a touha po džínech

Nedostatkové zboží

Západní móda byla žádaná a zakázaná zároveň. Džíny byly absolutním módním svatým grálem. Kdo měl levisky, byl král a kdo měl jen plísňáky, lehce pokulhával. Jenže jak se k módním trendům dostat? Pokud jste neměli známého v cizině nebo přístup do Tuzexu, zůstávaly vám jen napodobeniny z českých podniků, jako byly značky Pionýr nebo Ústřední textilní výroba. Ty ale většinou padly jako pytel a barvily i po desátém praní.

Boty představovaly další výzvu. Legendární byly „čínské kecky“, plátěné tenisky jakožto obdoba dnešních „conversek“, které se v létě rozlepily a v zimě zmrzly. A gumáky nahrazovaly kozačky. Móda do deště i sněhu, ovšem s tak strašlivou vůní, že se na ně vzpomíná s nostalgií i hrůzou zároveň.

Mohlo by se vám líbit

Samoobsluhy za socialismu: Prázdné regály, vůně mleté kávy a fronty na banány. Připomeňme si, co jsme nakupovali k jídlu

Móda se vrací

Speciální kategorií byly svátky. V takových chvílích vytahovaly ženy z kufrů šaty většinou z umělého hedvábí, krajky nebo saténu, schované na svatby a pohřby. Mnohdy to byly jediné kousky luxusu, které doma měly a hýčkaly si je roky. Když přišly plesy, byl to módní svátek, kombinace ručně vyráběných šperků, upravených šatů a nejlepších bot, které nebyly určeny jen do práce.

Socialistická móda nebyla o tom, co si kdo mohl koupit, ale co si kdo dokázal vymyslet, sehnat nebo vyrobit. Styl byl výsledkem improvizace, trpělivosti a schopnosti udělat z mála hodně. A přestože většina lidí měla podobné oblečení, v dnešní době se mezi módními trendy často objevuje inspirace i z této doby, na kterou již málokdo vzpomíná s láskou.

Zajímá vás období socialismu? Vyzkoušejte si v našem retro kvízu, jak dobře si pamatujete výrazy z této doby.

Mohlo by se vám líbit

Kadeřnictví za socialismu: Jak vypadala péče o vlasy? Kadeřnice dostávaly úplatky, nosil se chemlon