Na dokonalý účes někdy nestačil ani celý večer. Natáčky tahaly za vlasy, lak držel ofinu pevněji než rodinná pravidla a pudřenka měla své čestné místo v kabelce. Zavzpomínejte na kosmetické poklady našich babiček a zjistěte, kolik z nich byste poznali i dnes.
Dnešní koupelny přetékají séry, rozjasňovači a lahvičkami, jejichž názvy připomínají spíš hodinu chemie. Naše babičky toho často potřebovaly méně, zato některé jejich zkrášlovací rituály zabraly pěknou chvíli. Vlasy se natáčely, tváře dostávaly jemný barevný nádech a rtěnka se vytahovala při slavnostnějších příležitostech i před obyčejnou návštěvou. Kosmetika nebyla jen otázkou vzhledu. Patřila k ženským každodenním rituálům, k přípravám na taneční zábavu i k malým radostem, na které se těšilo celý měsíc.
Natáčky jako večerní povinnost
Kdo chtěl ráno vstát s pěknými vlnami, musel na ně myslet už večer. Natáčky se pečlivě navíjely do vlasů, zajišťovaly sponkami a někdy se kvůli nim spalo s hlavou připomínající malé stavební dílo. Pohodlí nebylo zrovna hlavním cílem, ale krása si zkrátka žádala oběti.
Velké vlny a nadýchané účesy patřily k ženským ideálům krásy už v první polovině dvacátého století. Natáčky pomáhaly vytvořit objem i tvar bez nutnosti každodenní návštěvy kadeřnictví. Když se povedl účes podle představ, stálo to za to. Horší bylo, když jedna strana držela jako z reklamy a druhá vypadala, jako by se majitelka právě probudila po noční směně.
Lak na vlasy se stal nepostradatelným pomocníkem žen, které toužily po účesu držícím tvar co nejdéle. V Československu se od šedesátých let prosazovaly také výrobky Taft, které společnost Astrid vyráběla ve spolupráci s německým výrobcem Schwarzkopf. Upravené vlasy tak dostaly spojence, jenž měl ambice vzdorovat větru, pohybu i dlouhému večeru na taneční zábavě.
Používání laku ovšem vyžadovalo jistou dávku citu. Příliš malé množství nemuselo účes udržet, příliš velké zase dokázalo vytvořit dojem, že se vlasy proměnily v pevnou přilbu. A když se lak stříkal v koupelně bez pořádného větrání, dostala jeho vůni na chvíli do péče také celá domácnost. Dnešní vlasové přípravky nabízejí různé stupně fixace, ale princip zůstává stejný. Účes má vydržet, aniž by člověk při otočení hlavy připomínal figurínu z výlohy.
Pudřenka patřila do kabelky
Malá pudřenka bývala jedním z těch předmětů, které se nosily téměř automaticky. Stačilo otevřít kabelku, zkontrolovat obličej v zrcátku a lehce upravit lesknoucí se pleť. Kompaktní pudr měl navíc praktickou výhodu. Nerozsypal se tak snadno jako sypká varianta a dal se použít i mimo domov.
Pudr pomáhal sjednotit vzhled pleti a zmatnit její povrch. Nebyl však automatickou vstupenkou k dokonale hladkému obličeji, jak někdy naznačovaly dobové reklamy. Kdo to s ním přehnal, mohl si na tváři vytvořit vrstvu, která by obstála i při pečlivé kontrole zblízka. Právě proto se pudřenka hodila nejen na slavnostní příležitosti, ale také na rychlé opravy během dne. V kabelce měla své místo podobně samozřejmě jako kapesník nebo hřeben.
Barevné rty dokázaly proměnit celý vzhled, aniž by žena potřebovala plnou kosmetickou výbavu. Červená rtěnka působila slavnostně, růžové odstíny byly jemnější a nenápadnější barvy se hodily pro běžné nošení. V době, kdy nebyly dnešní drogerie plné desítek různých textur a odstínů, měla oblíbená rtěnka často mimořádně důležité místo.
Zajímavé je, že česká kosmetická historie sahá mnohem dál než do vzpomínek na babiččinu koupelnu. Značka Astrid navazuje na podnikatelskou tradici, jejíž počátky se datují do roku 1847, kdy František Prochaska otevřel v Praze obchod s mýdlem. V šedesátých letech minulého století se navíc Astrid podílel na výrobě rtěnek pro francouzský módní dům Dior. Kosmetika tak nebyla jen záležitostí domácích poliček. Za některými výrobky stála tradice, která sahala i za hranice tehdejšího Československa.
Krémy a líčení bez filtrů
Péče o pleť byla důležitá i v době, kdy se o kosmetických rutinách nemluvilo na sociálních sítích a nikdo nepočítal jednotlivé kroky ranního líčení. V koupelnách se objevovaly výživné krémy, pleťová mléka a další přípravky, které měly pokožku zjemnit a udržet ji v dobrém stavu. Jednoduchost ovšem neznamenala, že ženy na svůj vzhled rezignovaly. I tehdy se chtěly cítit upraveně a dobře.
Významnou kapitolou se v šedesátých letech stal také Dermacol. Značka vznikla v roce 1966 v prostředí barrandovských filmových ateliérů, kde se spojili odborníci na filmové líčení s dermatology. Její krycí make-up se postupně proslavil i za hranicemi Československa a získal si pozornost zahraničních filmových studií. Na tehdejší dobu šlo o výrazný úspěch a zároveň důkaz, že česká kosmetika měla co nabídnout i světu. Dnešní make-upy sice slibují lehkost a přirozený vzhled, ale touha zakrýt nedokonalosti rozhodně není žádnou novinkou.
Některé staré kosmetické pomůcky dnes vyvolávají úsměv, jiné se v modernizované podobě používají dál. Natáčky nezmizely, pudr má stále své příznivce a lak na vlasy zachraňuje účesy před nepřízní počasí. Změnily se především možnosti výběru, složení přípravků a očekávání, která na kosmetiku klademe.
Možná si při pohledu na starou pudřenku vzpomenete na babičku, která se před odchodem z domu ještě jednou zkontrolovala v zrcátku. Nebo na maminku, jež dokázala s natáčkami na hlavě uvařit večeři, vyžehlit prádlo a ještě stihnout telefonát se sousedkou. Tehdejší kosmetické rituály měly své nevýhody, ale také své kouzlo. A pokud se dnes snažíme najít rychlý způsob, jak vypadat skvěle za pět minut, možná bychom od našich babiček potřebovali především jednu radu. Někdy je lepší dopřát si na sebe trochu času.
Chcete si zkusit náš retro kosmetický kvíz? Jdeme na to!
