Celý život se těšíme, až s s chozením do práce praštíme. Malujeme si, jak budeme vyspávat, číst si a pěstovat muškáty. Jenže když ten vytoužený okamžik volna nastane, nevíme co se sebou. Odchod do důchodu totiž zdaleka není jen otázkou financí nebo zdraví, je to zásah do naší psychiky. O svých zkušenostech nám napsala paní Sylva.
Když se vás ve společnosti někdo zeptá na to, kým jste, většina bez váhání uvede svou profesi. Jsem učitelka, účetní, zdravotní sestra. Zaměstnání nám vnáší do života řád, rozšiřuje sociální kontakty a pocit užitečnosti. Když o tuto dlouholetou jistotu najednou přijdeme, naše psychika to nesnáší vždy dobře.
Kdo jsem, když zrovna nepracuju?
Šedesátiletá Sylvie pracuje jako vedoucí logistiky ve středně velké firmě. Každý den řeší několik problémů najednou, neustále jí na stole zvoní telefon a musí chodit na měsíční porady. Kolegové na ni spoléhají a ona je na sebe a svůj výkon svým způsobem hrdá. Když se jí však nedávno mladší kolegyně zeptala, co plánuje, až půjde do důchodu, Sylvie nedokázala odpovědět. Uvědomila si, že na důchod vůbec není připravená.
„Najednou mi došlo, že vlastně vůbec nevím, co s volným časem budu dělat. Děti mají své vlastní rodiny, manžel se o víkendech věnuje rybaření, a já nemám zhola nic. Žádný koníček, žádné plány. Všechnu svou energii jsem celá léta dělila výhradně mezi firmu a obstarávání domácnosti,“ svěřila nám Sylvie své pocity. Představa, že se jednoho dne probudí do prázdného bytu a nebude mít před sebou jediný pracovní úkol, ji dost zaskočila.„Uvědomila jsem si, že jakmile odevzdám firemní notebook, nebudu tušit, jak naložit sama se sebou. Strach z toho, že se stanu zbytečnou, byl v tu chvíli mnohem silnější než jakákoliv radost z blížícího se volna.“
Proč konec zaměstnání zatěžuje naši psychiku
To, co prožívá Sylvie, není ojedinělé. S takzvanou krizí ztráty profesní identity se setká mnoho z nás. Od útlého věku nás totiž společnost formuje k tomu, že naše hodnota je pevně spjata s naším výkonem a celkovou produktivitou. Jsme chváleni za to, co dokážeme vybudovat, zařídit a odpracovat. Jakmile o to najednou přijdeme, nevíme, jak naše potřeby uspokojit.
Podle psychologů odchod do penze patří mezi 10 vůbec nejstresovějších životních událostí. Ze dne na den přicházíme o každodenní sociální kontakt s kolegy a o společná témata k hovoru. Mění se náš denní režim, najednou nemáme důvod brzy ráno vstávat, a vytratí se i onen pocit smysluplnosti.
Pokud si včas nevybuduje nové zájmy a přátele mimo své dosavadní pracovní prostředí, hrozí nám pocity izolace, apatie a ztráta životního elánu. „Domnívám se, že je zapotřebí přijmout fakt, že stáří je přirozenou součástí lidského života a že odchodem do důchodu život nekončí. Velmi důležité jsou také kvalitní sociální vazby. Aby se člověk vyrovnal se změnou sociálních rolí. Pokud si člověk s předstihem nevytvoří mimopracovní kontakty, zvládá adaptaci na stáří hůře,“ potvrdilgeriatr Hugo Přibyl v Českém rozhlasu.
Nečekejte na poslední den v práci, smysl života hledejte už nyní
Nejčastější chybou je předpoklad, že se nějaký ten koníček objeví tak nějak sám. Že na něj prostě najednou bude čas, a tak to tak nějak vyplyne. Neobjeví a nevyplyne. Klíčem k bezproblémovému přechodu je začít s hledáním smyslu života s dostatečným předstihem, ideálně už několik let před samotným ukončením kariéry. Když totiž do svého života začleníte nové aktivity ještě v době, kdy naplno pracujete, vaše mysl je přijme jako přirozenou součást vaší identity. Nebude to jen narychlo vymyšlená záplata na náhlou nudu. „Lidé jsou zvyklí naplňovat čas tím, že pracují. Přijdou do důchodu a neví, co s časem. Příprava na stáří je vytváření si sociálních kontaktů, vhodného bydlení, koníčků,“ potvrzuje socioložka a publicistka PhDr. Jiřina Šiklová, CSc.
Přesně touhle cestou se nakonec vydala i paní Sylvie. Zapsala se do večerního kurzu restaurování starého nábytku. Šlo o obor, který ji vždycky tak trochu lákal, ale nikdy na něj neměla dostatek času. Zpočátku na kurzy jezdila rovnou z kanceláře, po čase ale pocítila obrovskou vnitřní změnu. Dnes tráví volné víkendy objížděním bleších trhů, ve své malé dílně vrací život starým křeslům a manuální práce jí dělá dobře. „Dokonale si u toho vyčistím hlavu. A to nejdůležitější je, že už se nebojím té budoucí prázdnoty. Až jednou v práci skončím natrvalo, vím přesně, kam povedou moje kroky,“ pochvaluje si.
Mentální příprava na důchod ovšem nezahrnuje jen hledání způsobů, jak za každou cenu zaplnit volné odpoledne. Důležitá je především změnit vlastní úhel pohledu. Odchod ze zaměstnání není jen čekárnou na stáří. Zkuste ho brát spíš jako vstup do obohacující etapy života, kterou v takové kvalitě a míře svobody předchozí generace prakticky vůbec neznali. Máte životní zkušenosti, přesně víte, co od života už nechcete, a zanedlouho získáte plnou kontrolu nad tím absolutně nejcennějším – nad vlastním časem.
Můžete klidně odjet k moři v polovině září, kdy už pláže nepraskají ve švech, a vy si můžete užít zasloužený klid a levnější letenky. Nebo se uprostřed zachmuřeného úterního dopoledne s kávou začtete do napínavé detektivky, aniž byste se musela stresovat plnou schránkou nepřečtených e-mailů. A to nejpodstatnější? Už nikdy nebudete muset vyplňovat žádanku o dovolenou a s obavami čekat, jestli vám ji nadřízený schválí. Skutečné umění užít si penzi totiž nespočívá v tom, jak moc si zaplníte diář, ale jak se naučíte tuto nově nabytou svobodu přijmout bez výčitek a konečně si ji naplno užít.
