Pracovní kolektiv se může během několika měsíců změnit k nepoznání. Někdy stačí odchod jediného člověka a atmosféra, na kterou byl někdo zvyklý dlouhé roky, je pryč. Ne každý se s takovou změnou dokáže vyrovnat stejně snadno.
Ivana (59) pracuje ve stejné firmě už téměř třicet let. Nikdy neměla pocit, že by mezi kolegy nezapadala. To se ale změnilo ve chvíli, kdy do důchodu odešla její nejbližší kolegyně.
Kolegyně odešla do důchodu
Do firmy jsem nastoupila ještě jako mladá holka a většinu svého profesního života jsem strávila na stejném oddělení. Za ta léta se vystřídalo hodně lidí, ale s mou kolegyní Lídou jsme spolu seděly skoro patnáct let. Rozuměly jsme si nejen pracovně, ale i lidsky. Když oznámila, že odchází do důchodu, samozřejmě jsem jí to přála. Zároveň jsem ale měla obavy, jaké to bude bez ní.
Na její místo nastoupila mladší kolegyně a během několika měsíců se proměnilo celé oddělení. Přibyli další mladí lidé, kteří si mezi sebou rychle vytvořili partu. Nikdo se ke mně nechoval vyloženě nepříjemně, ale postupně jsem začala mít pocit, že jsem se ocitla stranou. Když se něco řešilo, dozvěděla jsem se to často až jako poslední. Občas jsem měla pocit, že moje zkušenosti nikoho nezajímají, protože všechno nové bylo automaticky považováno za lepší.
Začala jsem chodit do práce s menší chutí než dřív a několikrát mě napadlo, že už se na mě možná ostatní dívají jako na někoho, kdo by měl brzy odejít.
Foto: Magnific
Chci zpátky pohodové kolegy
Nejhorší na celé situaci je, že vlastně nedokážu říct, co se přesně změnilo. Nikdo mě neurazil, nikdo mi neřekl, že jsem stará žena nebo že do kolektivu nezapadám. Přesto mám každý den pocit, že jsem v kanceláři navíc. Dřív jsme si mezi sebou pomáhali a věděli jsme o sobě skoro všechno. Dnes mám pocit, že si mladší kolegové vystačí sami a já jsem pro ně jen někdo, kdo tu pracuje nejdéle.
Pak si ale vzpomenu, jak ráda jsem do práce dřív chodila, a uvědomím si, že mi nechybí jen kolegyně, ale hlavně pocit, že jsem součástí kolektivu. Do důchodu mi zbývá ještě několik let a nerada bych je strávila s pocitem, že jen odpočítávám čas. Nevím, jestli se to nějakým způsobem zlepší nebo co se vlastně bude dál dít. Mám strach odejít, protože pár let před důchodem mě opravdu nikde nezaměstnají. Co mám vlastně teď dělat?
Ke komentáři na situaci paní Ivany nás inspiruje odbornice Kathryn Pomroy
Děkuji vám, paní Ivano,
že jste se podělila o svůj příběh. Po tolika letech na jednom pracovišti je naprosto pochopitelné, že odchod blízké kolegyně a změna kolektivu ve vás vyvolaly pocit osamění a nejistoty. Zdá se, že vás netrápí jen nové složení týmu, ale především ztráta pocitu sounáležitosti a obava, že vaše zkušenosti už nejsou tolik oceňované. Takové změny mohou být velmi bolestivé, zvlášť když práce byla dlouhá léta místem, kam jste chodila ráda.
Zkuste si připomenout, že vaše pocity nemusí znamenat, že vás kolegové odmítají. Mladší lidé si často přirozeně vytvářejí vlastní skupinky, aniž by si uvědomovali, že tím mohou někoho nechtěně vyčlenit. Nebojte se udělat drobný krok směrem k nim, zapojit se do společných rozhovorů nebo nabídnout pomoc tam, kde mohou vaše dlouholeté zkušenosti být přínosem. Pokud vás situace trápí delší dobu, může být užitečné otevřeně a klidně promluvit i s nadřízeným o tom, jak vnímáte změny na pracovišti a co by vám pomohlo cítit se více součástí týmu.
Paní Ivano, do důchodu vám zbývá ještě několik let a byla by škoda je prožít s pocitem, že někam nepatříte. Vaše zkušenosti, spolehlivost i dlouholetá praxe mají velkou hodnotu, i když to okolí nevyjadřuje nahlas. Přeji vám, abyste znovu našla v práci pocit jistoty a respektu a uvědomila si, že vaše místo v kolektivu neurčuje věk, ale člověk, kterým jste.
