
Stále více seniorů se bez pomoci svých dětí neobejde. Někdy jde o příspěvek na bydlení, jindy o pravidelné nákupy nebo placení léků. Pomoc ale může mít i druhou stránku. Ve chvíli, kdy jeden člověk platí, může snadno získat pocit, že má právo rozhodovat i o tom, jak bude ten druhý žít.
Stanislavě (68) se nikdy nežilo v přepychu. Přesto měla vždy pocit, že si o svém životě rozhoduje sama. Dnes si tím už není vůbec jistá.
Dcera mi finančně pomáhá, ale je to problém
Po smrti manžela jsem zůstala sama a z důchodu vycházím jen velmi těžko. Když všechno zdražilo, několikrát jsem musela sáhnout do úspor. Moje dcera si toho všimla a nabídla mi, že mi bude každý měsíc přispívat a obstará větší nákupy. Byla jsem jí upřímně vděčná. Připadalo mi, že mám vedle sebe člověka, na kterého se můžu spolehnout. Dcera má dobře placenou práci a já jí neříkala o peníze často. Jen tehdy, pokud mi chybělo na léky nebo nájem.Velké nákupy mi jednou týdně vozila a peníze si nikdy nevzala, to byla obrovská pomoc.
Jenže po čase jsem si začala všímat, že už nenakupuje podle mého seznamu. Když jsem si napsala obyčejné sušenky ke kávě, přinesla celozrnné. Místo mé oblíbené kávy koupila jinou, protože prý obsahuje méně kofeinu. Sladkosti přestala kupovat úplně. Když jsem si jednou přála nový historický román od své oblíbené autorky, usmála se a řekla, že podobné knihy jsou jen sladkobolné čtení a že mi raději přinesla publikaci o zdravém stárnutí.
Nedávno jsem si chtěla koupit nový svetr, ale dcera mě přesvědčovala, že žádný nepotřebuji, protože jeden podobný už doma mám. Čím dál častěji jsem měla pocit, že už nerozhoduji ani o těch nejmenších věcech.

Připadám si jako nesvéprávná stařena
Neříkám, že mi dcera nechce pomoci. Naopak. Vím, že to myslí dobře a že mi každý měsíc dává část svých peněz, které by mohla využít pro sebe a svou rodinu. Jenže s každou další pomocí jako by přibývalo i pravidel. Začala se mě ptát, za co utrácím, proč si kupuji časopisy, když si můžu číst zprávy na internetu, nebo proč ještě platím knihovnu, když mi prý může půjčit knihy ona. Když otevřu lednici, někdy mám pocit, že ani to, co jím, už není moje rozhodnutí.
Nejhorší je, že se bojím ozvat. Mám strach, že kdybych jí řekla, jak se cítím, mohla by usoudit, že si její pomoci nevážím. Jen bych si přála, aby pochopila, že i člověk s malým důchodem chce mít právo rozhodnout, jestli si koupí čokoládu, román nebo nový svetr. Možná to nejsou velké věci, ale právě z nich se skládá pocit, že člověk pořád žije svůj vlastní život. Nevím, jestli jsem jen příliš citlivá, nebo jestli se naše role opravdu obrátily natolik, že už nejsem matka, ale někdo, komu se musí organizovat každý den.
Ke komentáři na situaci paní Stanislavy nás inspiruje profesorka psychologie Shawn M. Burn
Děkuji vám, paní Stanislavo,
že jste se svěřila se svým příběhem. Je z něj cítit, jak moc si vážíte pomoci své dcery a jak jste za ni vděčná, zároveň ale prožíváte bolest z toho, že s touto pomocí postupně ztrácíte možnost rozhodovat o vlastním životě. Není to o sušenkách, kávě nebo svetru, ale o pocitu, že i přes vyšší věk a omezené finance chcete zůstat člověkem, který má právo volit podle svých přání.
Zdá se, že vaše dcera jedná z lásky a snahy chránit vás, ale možná si neuvědomuje, že péče by neměla nahrazovat vaši samostatnost. Zkuste s ní klidně mluvit o tom, že si její podpory nesmírně vážíte, ale že byste si přála, aby vám u některých drobných rozhodnutí nechala svobodu. Můžete jí vysvětlit, že právě možnost vybrat si oblíbenou kávu, knihu nebo drobnou radost vám pomáhá zachovat pocit důstojnosti a vlastní identity.
Nejste přecitlivělá ani nevděčná. Touha rozhodovat o svém životě je přirozená v každém věku a pomoc by měla člověka posilovat, ne připravovat o jeho hlas. Věřím, paní Stanislavo, že otevřený a laskavý rozhovor může vaší dceři pomoci lépe pochopit vaše potřeby a že společně najdete způsob, aby vaše vzájemná blízkost zůstala postavená nejen na péči, ale i na vzájemném respektu.
Jak má paní Stanislava dceři opatrně říct, že by také ráda rozhodovala alespoň o nějakých částech svého života? Že si připadá méněcenná, když se nemůže sama rozhodnout. Přečtěte si příběh Růženy, která zjistila, že si s manželem nemají co říct.
Zdroj: psychologytoday.com, příběh poslala Stanislava R.
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Kvíz pro seniory: Naše otázky vám ukážou, jestli máte všeobecný přehled. Všech 10 bez chyby zvládne málokdo
Jak mít husté obočí a dlouhé řasy za pár korun: Obyčejný olej strčí do kapsy drahá séra, vyhladí vrásky a zničí bradavice
„Jak poznat, že mě partner miluje i po 50,“ ptá se Klára. Nečekejte pugéty, ale položte mu tuto jedinou otázku
Doporučujeme

„Maminka chce být babičkou na plný úvazek, ale já nechci, aby vychovávala moje děti,“ svěřuje se Veronika

„Maminka mi řekla, že nechce, abych se o ni jednou starala, prý mi nechce vzít život,“ svěřuje se Radka

„Táta odešel do důchodu a každý den nám stojí přede dveřmi. Bojím se mu říct, že už je toho na mě moc,“ svěřuje se Simona

„Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude bolet, když si maminka začne plnit své sny,“ svěřuje se Blanka

„Dcera se rozhodla odstěhovat do zahraničí. Mám pocit, že ztrácím kus rodiny,“ přiznává Radka

„Manžel tajně půjčuje peníze své dospělé dceři a já už nevím, kde jsou hranice,“ přiznává Pavla

„O maminku se starám hlavně já, ale bratr chce rozhodovat o všem,“ stěžuje si Simona

„Moje máma odešla do soukromého domova důchodců, přitom jsem jí slíbila, že se postarám,” je zdrcená Jitka

„Dcera odmítla stabilní a dobře placenou práci, tvrdí, že svoboda je pro ni důležitější než jistota,“ nechápe Alena






