Člověk může dobře rozumět problémům druhých a přesto ve vlastním životě reagovat úplně jinak. Když je navíc pomoc lidem jeho profesí, může být rozdíl mezi tím, co radí ostatním a co sám toleruje, obzvlášť bolestivý. Odborné znalosti totiž automaticky neznamenají odstup od vlastních emocí a vztahů.
Zora (44) pracuje jako sociální pracovnice a často pomáhá ženám, které se ve vztazích potýkají s tlakem a překračováním hranic. Ve vlastním partnerství ale už několik let ustupuje v otázkách peněz, volného času i kontaktu s přáteli. Čím dál víc ji trápí, že sama nedělá to, co doporučuje druhým.
Pomáhám ženám nastavovat hranice, sama to doma neumím
V práci často poslouchám ženy, které mi popisují situace, u nichž poměrně rychle vidím, že něco není v pořádku. Dokážu se jich ptát, co chtějí ony, co je jim nepříjemné a kde už někdo rozhoduje místo nich. Pak přijdu domů a sama udělám přesný opak. Můj partner řeší většinu větších výdajů, plánuje víkendy a často má připomínky i k tomu, s kým se vídám. Nezakazuje mi nic přímo, ale když se rozhodnu jinak, než chce on, následuje dlouhá hádka nebo několik dní napjaté atmosféry.
Časem jsem zjistila, že je jednodušší ustoupit. Přestala jsem chodit na některá setkání s kamarádkami a před většími nákupy automaticky čekám, co na ně řekne. Nejhorší je, že když to takhle popíšu nahlas, slyším v tom přesně věci, na které v práci upozorňuju ostatní.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Doma mlčím
Právě ten rozpor mě poslední dobou děsí nejvíc. Někdy si po rozhovoru s klientkou sednu do auta a říkám si, jak můžu někomu radit, aby bral svoje potřeby vážně, když sama doma raději mlčím. Zároveň ale vím, že můj vztah není jen soubor problémových situací. Máme spolu roky života, společné vzpomínky a chvíle, kdy je nám dobře.
Když zkusím partnerovi říct, že mi některé věci vadí, často odpoví, že přeháním nebo si do našeho vztahu tahám práci. Pak začnu pochybovat sama o sobě. Možná právě proto je pro mě jednodušší vidět možnosti u někoho cizího, kde nenesu důsledky každého rozhodnutí. U sebe vím, co všechno bych mohla ztratit. Jenže začínám mít strach, že pokud budu pořád ustupovat, postupně ztratím hlavně samu sebe. Proč dokážu tak jasně vidět hranice v životě druhých, ale ve vlastním vztahu je nedokážu hájit stejně rozhodně?
Ke komentáři k Zořině situaci nás inspiruje psycholog Mark Travers
Milá Zoro,
u druhých vidíte situaci zvenčí, bez společné historie, citové vazby a obavy z toho, co všechno může změna stát. Ve vlastním vztahu do rozhodování vstupuje láska, zvyk, hezké chvíle i zkušenost, že nesouhlas může znamenat několik dní napětí. Není proto zvláštní, že hranici dokážete rozpoznat dřív, než se odhodláte ji skutečně hájit.
Zkuste si některé konkrétní situace popsat tak, jako by vám je vyprávěla klientka: přestala se vídat s přáteli, před nákupem čeká na partnerovo schválení a ustupuje, aby předešla konfliktu. Ne proto, abyste sama sobě stanovila diagnózu vztahu, ale abyste na chvíli získala odstup od věty „možná přeháním“. Potom si můžete vybrat jednu konkrétní věc, kterou chcete začít dělat podle sebe, a sledovat nejen vlastní odvahu, ale také to, zda partner dokáže váš nesouhlas respektovat bez trestání dlouhou hádkou, tlakem nebo zpochybňováním.
Nemusíte být ve vlastním životě stejně rozhodná jako při rozhovoru s člověkem, jehož následky nenesete. Důležité ale je nepřehlížet, že jste už kvůli klidu začala zmenšovat svůj prostor, kontakty i samostatnost. Pokud zjistíte, že každá snaha vzít si část tohoto prostoru zpět vede k dalšímu tlaku, má smysl nebýt na to sama a svěřit se někomu, komu důvěřujete. Vaše profesní zkušenost vás nezavazuje mít vlastní vztah dokonale vyřešený, ale může vám pomoci brát vážně to, co už sama velmi přesně vidíte.
