“Děti mě daly do pečovatelského domova a nevezmou si mě ani na Vánoce,” je smutný Stanislav. Odpovídá Pavel Pařízek

Pan Stanislav (74) hodně na rodině lpěl a snažil se z dětí vychovat slušné lidi, kteří pečují o druhé. Jenže se velmi spletl. Netuší, co udělal špatně nebo proč se to tak moc pokazilo. Jeho děti v dospělosti měly moc práce a tak když ho začalo zlobit zdraví, daly ho do pečovatelského domu. A hádají se o to, kdo si ho vezme na Vánoce. Proč? Protože ho nikdo nechce.

Děti mě dali do pečovatelského domova a nevezmou si mě ani na Vánoce

Když jsem byl mladý, říkali mi, že rodina je jistota. Že když přijde stáří, budou děti stát při mně, tak jako jsem já stál při nich. Jenže teď mi je čtyřiasedmdesát, sedím u okna v domově důchodců a pozoruju, jak padá sníh. A místo hřejivého pocitu cítím v žaludku jen prázdno.

Do domova mě dali před rokem. Prý se o mě už nezvládají starat. Chápu, že mají své životy, práci, děti, ale zároveň mě to bolí. Nejstarší syn to celé zařídil, odvezl mě sem „na přechodnou dobu“, jak říkal. Od té doby chodí jednou za měsíc. Mladšímu volám já a kdybych nevolal, neozval by se vůbec. A dcera má tolik povinností, že si na mě vzpomene jen náhodou.

Blíží se Vánoce. A já se bojím. Jako malé dítě. V domově se všichni ptají, jestli pojedeme ke svým rodinám. Někdo ví jistě, že ano. Někdo říká, že ještě neví. A pak jsem tu já, o kterém se jeho vlastní rodina teprve dohadovala přes telefon, a já to zaslechl, i když se snažili být nenápadní.

Mohlo by se vám líbit

“Manžel nesnáší Vánoce. Tak je kazí i mě a našim dětem,” neví si rady Táňa

Na Vánoce budu sám

Nikdo mi neřekl, jak to bude. Ale vidím na nich, že mě nechtějí. Když jim volám, prý mají moc práce, prohodí se mnou pár slov a když začnu mluvit o Vánocích, rychle pokládají telefon. Nikdo neřekl: „Já si ho vezmu, těším se na něj.“ Nikdo. Moje vlastní děti se na mě netěší, nechtějí mít svého otce na Vánoce doma. Bolí to. Hrozně moc. Přitom bych toho tolik nepotřeboval. Jen jeden talíř na štědrovečerním stole. Jednu židli navíc. Jedno objetí. Možná kousek kapra, i studený by stačil. Jen vědět, že mě ještě neodložili úplně.

Říká se, že stárnutí je návrat do dětství. A já tomu věřím. Protože to, co teď cítím, je stejný strach, jako když mi bylo pět a máma se zpozdila z práce a já nevěděl, jestli přijde. Bojím se, že Vánoce strávím tady, u umělého stromku, s papírovými ozdobami, které dělaly děti z místní školy. Sestřičky jsou hodné, to ano. Voní to tu skořicí, hraje tichá hudba. Ale to není domov. Domov jsou lidé. A já začínám mít pocit, že ti moji na mě zapomněli. Možná se mýlím. Možná si pro mě někdo přece jen přijede. Možná se stane zázrak, Vánoce jsou přece o zázracích. Ale myslím, že tu budu sám...

Mohlo by se vám líbit

Proč "odkládáme" staré lidi do pečovatelských domů. Důvodů je mnoho, není to jen nezvládnutelná péče

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Je důležité rozlišit mezi dvěma odlišnými problémy, které se zde prolínají. První je samotné umístění do zařízení, druhý je způsob, jakým rodina komunikuje a jak zachází s pisatelovými emocemi. Profesionální péče v domově důchodců může být objektivně kvalitnější než péče rodinných příslušníků, kteří nemají čas, znalosti nebo fyzickou sílu. Toto není selhání rodinných hodnot, ale pragmatické řešení náročné situace. Mnohé rodiny prostě nemají finanční prostředky, prostor ani čas poskytovat dvacetičtyřhodinovou péči stárnoucímu člověku, zvlášť pokud vyžaduje speciální zdravotní dohled. Problematický je však způsob, jakým se toto řešení realizovalo a především jak rodina se Stanislavem poté komunikuje. Fráze „na přechodnou dobu“ bez dalšího upřesnění, vyhýbání se telefonátům, absence jasné odpovědi ohledně Vánoc – to vše signalizuje, že děti se bojí konfrontace s otcovými emocemi a možná i s vlastními pocity viny. Tento vzorec vyhýbání se však nevede k úlevě, ale naopak prohlubuje utrpení na obou stranách. Otec se cítí odmítnutý, zatímco děti pravděpodobně nesou břemeno vlastních ambivalentních pocitů, které nejsou schopny vyjádřit ani zpracovat.

Stávající vzorec komunikace nevede nikam. Prvním krokem je explicitně se zeptat, jak to bude s Vánoci, místo aby naslouchal dohadu přes telefon. Přímá otázka „Pojedu domů na Vánoce, nebo strávím svátky zde?“ může být bolestivá, ale je lépe znát odpověď, než žít v nejistotě. Druhým krokem je najít způsob, jak vyjádřit své potřeby bez obvinění. Místo „netěšíte se na mě“ říct „je pro mě důležité vědět, že jsem součástí rodiny, i když už nebydlím s vámi“. Místo „zapomněli jste na mě“ požádat o konkrétní věci: pravidelný čas na telefonát, společnou návštěvu v určitý den, sdílení rodinných fotografií. Snížit očekávání z romantické představy na dosažitelná konkréta. Třetím krokem je aktivně budovat smysl a vztahy v místě, kde skutečně žije – v domově důchodců. Spolubydlící, personál, dobrovolníci, to mohou být lidé, se kterými sdílí každodenní realitu a kteří mohou poskytnout formu komunity, i když ne biologické rodiny. Vánoce u umělého stromku s papírovými ozdobami nemusí být druhá kategorie, pokud je stráví s lidmi, kteří skutečně chtějí jeho přítomnost.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pomoc hledejte na www.terapie.cz  

Co má pan Stanislav dělat? Jak se vyrovnat s tím, že jeho děti o něj nestojí? Přečtěte si také příběh paní Romany, která odmítla poskytnout půjčku sestře a rodina s ní nemluví.

Galerie: “Děti mě daly do pečovatelského domova a nevezmou si mě ani na Vánoce,” je smutný Stanislav

3 fotky 4 fotky