“Řekla jsem poprvé v životě ne a moje rodina je na mě naštvaná,” nechápe Klára. Co dělat, radí psychoterapeutka Dagmar Pechová

Paní Klára (43) řekla poprvé v životě ne. Své rodině vždycky ve všem vyhověla, pomáhala. Mnohdy nechtěla, byla unavená nebo jen nechtěla dokola pro všechny vařit, hostit je a pak uklízet všechen nepořádek, kteří ostatní udělali. A tak jednou řekla ne. A rodina to nevzala vůbec dobře.

Řekla jsem poprvé v životě ne a moje rodina je na mě naštvaná

V životě jsem před pár měsíci řekla poprvé ne. Nebudu na víkend do svého domu zvát celou rodinu. Chci mít klid. A rodina mi to má za zlé. Tvrdí, že rodina je to nejhlavnější, že jsem sobecká, vidím jen sebe a naše rodina je pro mě najednou úplně bezpředmětná. A přitom jsem jen chtěla trochu klidu. A poprvé jsem si dovolila se za sebe postavit. Celý život jsem totiž ustupovala.

Byla jsem nejstarší ze čtyř sourozenců a máma mě pasovala do role jejich náhradní mámy. Chodila do práce a já musela ráno všechny vypravit, udělat jim snídaně a svačiny. Odvést je do školky, školy. Pak je vyzvednout, udělat svačinu, večeři, udělat s nimi úkoly nebo je dovést na kroužky, zahnat do koupelny a do postele. Až pak jsem měla čas na sebe a svou školu. Musela jsem na střední i pak na vysokou v dojezdové vzdálenosti, protože kdo by všechny sourozence obstaral. Když jsem nastoupila do práce a k tomu po večerech zkoušela rozjet své podnikání, byla jsem poprvé v životě sama a věnovala svůj čas jen sobě.

Rodina mě využívá

Dařilo se mi v podnikání, mohla jsem si dovolit pořídit velký dům s bazénem, jezdím třikrát do roka na dovolenou, uvažuji o pořízení chaty. A rodina toho všeho zneužívá. Především mého domu. Jsou u mě nasáčkovaní prakticky každý víkend. Nejdřív volali, že přijedou, teď už jen v pátek odpoledne zazvoní a jsou u mě do neděle do večera. Udělají všude nepořádek, čekají, že jim uvařím, uklidím po nich. Nikdy nepřinesou jídlo, nedají mi peníze. Zejména v létě, to všichni využívají můj dům se zahradou a bazénem. Tentokrát jsem řekla ne. Chtěli přijet všichni sourozenci s rodinami a rodiče. Už se ve společné konverzaci domlouvali, kdo koho vyzvedne. A já jsem napsala, že nemohou přijet, že potřebuji klidný víkend jen pro sebe.

A najednou se to rozjelo - volali mi na přeskáčku a zajímali se, co mi přelítlo přes nos, proč jsem taková. Rodiče se mě snažili přemlouvat, jedna sestra dokonce přijela a zazvonila. V klidu jsem otevřela, ale nepustila je dovnitř. Pohádaly jsme se a ona naštvaně odjela. Od té doby mi to všichni vyčítají. Jsem prý sobecká, myslím jen na sebe, rodina už mi není dost dobrá, jsem hold podnikatelka a obyčejní lidi mi nevoní. Máma se mě pořád ptá, co se mi stalo, takhle mě prý nevychovala. A já mám chuť zakřičet, že ona mě rozhodně nevychovala, protože jakmile jsem začala chodit do školy, byla jsem to já, kdo vychovával všechny kolem.

Vyjádření psychoterapeutky Dagmar Pechové

Klára udělala důležitý a zdravý krok. V kontextu jejího života to nebylo „rozmarné ne“, ale vůbec první pokus vystoupit z celoživotní role té, která se stará o všechny ostatní a na sebe zapomíná. Poprvé v životě se postavila za sebe a nastavila hranici. To, že na to rodina reaguje naštvaně, neznamená, že dělá něco špatně, znamená to, že jim přestala poskytovat pohodlí, na které byli zvyklí. Co se Kláře vlastně děje? V dětství byla v podstatě dospělá dřív, než stihla být dítě. V psychologii tomu říkáme parentifikace, kdy je dítě postavené do role rodiče. Pečuje, organizuje, drží rodinu pohromadě, ale samo nedostává to, co potřebuje.

Když v tom člověk vyroste, často má vnitřní program: „Moje potřeby jsou až poslední. Když řeknu ne, ohrozím vztah. Musím být hodná, aby mě měli rádi.“ Když takový člověk poprvé udělá pravý opak a řekne „teď potřebuju klid“, není to malá změna. Je to vnitřní revoluce. To v dospělosti často vede k tomu, že neumí říct ne, má pocit viny, když si dovolí odpočívat, a bere za samozřejmé, že musí sloužit druhým. Rodina teď není zvyklá na jinou Kláru než tu, která vždycky zařídí, ustele, uvaří, přizpůsobí se. Když poprvé řekla „teď ne“, rozrušila tím dlouhodobé zvyky, a to ostatní bolí, ale je to součást změny. To není sobectví, to je péče o sebe. Bez ní časem vyhoří, onemocní nebo začne rodinu zevnitř nenávidět.

Proč rodina reaguje tak silně

Rodina nebyla zvyklá na Kláru, která má hranice. Byla zvyklá na servis. Víkendy u ní byly pohodlné, bez nákladů, bez domlouvání, bez odpovědnosti. Teď se jim převrátil zaběhnutý systém. A pro ně je jednodušší říct, že je Klára sobecká než si přiznat, že jim vyhovovalo to, že jí využívali. Výčitky, moralizování přes „rodina je nejvíc“ i nálepky typu „podnikatelka, které nevoní obyčejní lidi“ jsou formy nátlaku, aby se Klára vrátila do staré role. Z terapeutického hlediska to není důkaz, že Klára dělá něco špatně. Je to typická odporová reakce systému, který nechce přijít o své pohodlí. Za větami: „Jsi sobecká, rodina ti není dost dobrá“ je často: „Nechceme přijmout, že máš právo se rozhodovat sama.“ Klára jim vlastně poprvé ukazuje, že má svůj život a své potřeby, a že není povinna být zde neustále pro ně.

Konkrétní kroky, jak může Klára pokračovat:

1. Ujasnit si to v sobě.

• Než bude něco vysvětlovat rodině, potřebuje být vnitřně co nejvíc pevná.
• Může si napsat na papír: Co chci? Jak často u mě chci rodinu mít? Za jakých podmínek? Co už nechci dělat?
• Může si připomenout: „Mám právo na víkend sama. Mám právo na soukromí ve vlastním domě. Nejsem povinna poskytovat servis.“
• Psaní si takových vět pomáhá, když pak přijdou výčitky, má se k čemu vracet.

2. Nastavit jasná pravidla pro návštěvy.

Není nutné jít do extrému „už nikdy nikdo“. Jde o to, aby návštěvy byly dobrovolné, vzájemné a respektující.

Například:

• „Budete u nás vítaní jednou za měsíc, od soboty do neděle.“
• „Potřebuji, abyste si přivezli jídlo / složili se na nákup.“
• „Očekávám, že po sobě uklidíte – nádobí, koupelnu, pokoje.“
• „Když budete chtít přijet, předem se domluvím. Žádné ‚v pátek zazvoníme a zůstaneme do neděle‘.“

Taková pravidla může sdělit klidně, ale pevně. Nemusí je obhajovat do nekonečna, stačí je opakovat.

3. Jak reagovat na výčitky a manipulaci?

Rodina pravděpodobně jen tak nepřestane říkat: „Změnila ses, jsi hrozně sobecká.“ Klára si může připravit krátké reakce, které opakuje dokola, místo toho, aby se pouštěla do hádek.

Například:

• „Není to o tom, že vás nemám ráda. Je to o tom, že potřebuju víc klidu a prostoru pro sebe.“
• „Rozumím, že se vám to nelíbí, ale rozhodla jsem se tak a platí to.“
• „Rodinu mám ráda, ale to neznamená, že se musím obětovat na úkor sebe.“
• „Můžeme se vídat, ale jiným způsobem než doteď.“

Důležité je neobhajovat se příliš. Čím víc vysvětluje, tím víc šanci dává, že ji budou přesvědčovat zpátky.

4. Ošetřit pocit viny

Pocit viny je skoro jistý, protože jde proti tomu, jak „hodná holka“ byla celý život nastavená. Může pomoci:

• Všímat si: „Cítím vinu, když se o sebe starám. Je to starý program z dětství, ne realita“.
• Připomenout si: „Kdybych byla opravdu sobecká, nikdy bych se o ně nestarala, nekupovala dům, nenabízela víkendy zdarma.“
• Dovolit si prožít emoce jako smutek, vztek, zklamání. To všechno je normální, když dlouho dala víc, než bylo zdravé.

Pokud by pocit viny nebo tlak rodiny neustával, doporučuji Kláře psychoterapeutickou pomoc od odborníka. V terapii potom může dále zpracovávat své vzorce z dětství, natrénovat si nastavování hranic a naučit se žít život víc podle sebe. Dávalo by smysl pracovat s vnitřním kritikem. Všimnout si, jak se sebou mluví: „Jsi sobecká“, tak tě nikdo nebude mít rád.“ a zkoušet k sobě mluvit jinak.

5. Jak to může vysvětlit rodičům

Rodičům může, pokud cítí, že na to mají vztah, říct například:

• „Jako dítě jsem hodně pečovala o sourozence. Bylo toho na mě moc. Teď v dospělosti chci mít víc prostoru pro sebe.“
• „Neodmítám rodinu, odmítám roli, ve které jsem pořád služka. Chci, aby náš vztah byl rovnocennější.“
• „Rozumím, že mě takhle neznáte. Ale tohle je pro mě důležité a nechci se vrátit tam, kde jsem byla.“

Je možné, že tomu neporozumí hned, zvlášť, pokud by se museli podívat na svou zodpovědnost. Klára ale není povinná je přesvědčit, stačí, když bude pravdivá a držet se svých hranic. Nemusí rodině vyhovět, aby byla dobrý člověk. To, že někdo nevyslyší přání své rodiny, neznamená, že je zlý člověk. Znamená to, že bere vážně i svá přání a limity. Dlouhé roky rodině dávala nadstandard – čas, péči, svůj domov. Teď jen říká: „Takhle už ne, potřebuju to jinak.“

Klára udělala správnou, i když bolestnou věc. Pokud u toho vydrží, i přes výčitky, má šanci vytvořit si vztahy, které budou méně založené na využívání a víc na vzájemném respektu. A to je pro zdravou psychiku i životní spokojenost zásadní.

Kdybych jí měla jako psychoterapeutka říci jednu větu přímo: „Nejsi sobecká, když se postavíš za sebe, už jen už nechceš být ta malá holka, která se stará o všechny a na sebe zapomíná.“

Psychoterapeutka a koučka Ing. Dagmar Pechová

Jsem psychoterapeutka s více než 3 000 hodinami práce s klienty. Profesně jsem prošla manažerskými pozicemi v rodinné firmě i v korporátním prostředí a pracovala jako interní kouč. Zkušenost s různými pracovními prostředími, tlakem na výkon a přetížením mě postupně přivedla k psychoterapii, která umožňuje pracovat i s tím, co nejde změnit jen vůlí. Absolvovala jsem daseinsanalytický psychoterapeutický výcvik akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii a studovala na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. V terapii se zaměřuji především na vztahy, úzkosti a vyhoření. Nabízím bezpečný a důvěrný prostor, kde není potřeba nic dokazovat ani zvládat. Dokážu porozumět rozmanitým životním situacím i způsobům prožívání. Pracuji citlivě, poctivě a do hloubky, s respektem k jedinečnosti každého člověka.Součástí mé práce může být také práce se sny a imaginacemi, které otevírají prožitková témata, k nimž se nelze dostat jen racionálním přemýšlením. Pracuji online i osobně a najdete mě také na platformě Terapie.cz. 

Udělala paní Klára správnou věc? Postavila se za sebe a své potřeby. Neměla by přeci jen rodině vyhovět? Jak to vnímáte vy? Přečtěte si také příběh paní Gabriely, která řeší složitou otázku a neví, jak se rozhodnout.