“Vyrůstala jsem v toxickém prostředí a nevím, jak ten vzorec přerušit u svých dětí,” potřebuje radu Ivana

Paní Ivana (37 let) má za sebou špatné dětství, které se na ni podepsalo. Ví dobře, že se rodiče nechovali dobře, že měli spoustu problémů a ona se velmi snaží, aby to neaplikovala na sebe, svůj život a své děti. Jenže je to těžší, než si člověk umí představit.

Vyrůstala jsem v toxickém prostředí a nevím, jak ten vzorec přerušit

Mám dvě děti – dceru a syna. Jsou malí a mám je nesmírně ráda, i když rodičovství je pro mě někdy těžší, než bych čekala. Vlastně mnohem těžší. Možná proto, že jsem sama vyrůstala v prostředí, kde rodičovská láska byla podmíněná, nálady nepředvídatelné a pohlazení vzácné. Máma bývala přísná, nervózní, často křičela. Táta byl buď nepřítomný, nebo protivný.

Mohlo by se vám líbit

“Po patnácti letech manželství se objevil můj nemanželský syn. Co mám teď dělat?” Pan Dalibor si neví rady s novou životní situací

Neexistoval u nás dialog, žádné „jak se cítíš?“, jen „přestaň fňukat“ nebo „nebudeš dělat scény“. Dětství pro mě znamenalo neustálé napětí a nikdy jsem nevěděla, co spustí hádku, nebo kdy se stanu terčem výbuchu. Dlouho jsem si myslela, že jsem to zvládla. Vystudovala jsem, mám stabilní práci, založila jsem rodinu. Ale až s narozením vlastních dětí jsem pochopila, co si nesu v sobě dál.

Nechci být jako rodiče

Někdy se přistihnu, jak zvedám hlas kvůli maličkosti. Jak se ve mně vaří něco, co se vymyká kontrole. A pak vidím jejich vyděšené oči… a přepadne mě hrůza. Hrůza, že jim dělám to samé, co bylo děláno mně. Že i já nevědomky opakuju to, proti čemu jsem si tolik přísahala bojovat. Nechci být jako moje máma. Nechci, aby si moje děti jednou nesly stejné jizvy. Snažím se – mluvím s nimi, omlouvám se, když udělám chybu, chodím na terapie. Ale někdy mám pocit, že to nestačí. Že v sobě mám zakořeněné vzorce chování, které mě ovládají dřív, než stihnu zareagovat jinak.

Mohlo by se vám líbit

"Přestěhoval jsem se zpět do dětského pokoje. Moje bývalá mě zničila a rodiče mě znovu postavili na nohy," píše Michal. Po 50 se stará o rodiče a je sám

Jsem jako někdo, kdo se snaží řídit auto, zatímco má nohu pořád na plynu a ani si toho nevšiml. A pak přijde večer, děti spí, a mě zaplaví vina. Za to, že křičím. Za to, že neumím vždycky zachovat klid. Že jsem zraněná máma, která se snaží být zdravá, ale někdy jí dochází dech. Jak můžu přerušit toxické vzorce, když mám pocit, že jsou součástí mého podvědomí? Co mohu udělat proto, aby moje děti vyrůstaly s pocitem bezpečí, i když sama ten pocit stále hledám.

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Když člověk vyrůstá v prostředí plném nepředvídatelnosti, kritiky a emoční nedostupnosti, jeho psychika se naučí být neustále ve střehu. Tento stav hypervigilance se stává základním nastavením, které přetrvává i do dospělosti. V momentech rodičovského stresu – a těch je v péči o malé děti nevyhnutelně mnoho – se automaticky aktivují tyto hluboce zakořeněné reakce. Rodič pak může reagovat způsobem, který připomíná chování jeho vlastních rodičů, přestože si to vědomě nepřeje. Tyto reakce ale nejsou selháním charakteru ani důkazem, že je člověk „špatný rodič“. Jsou projevem nevyléčeného traumatu a naučených vzorců, které lze postupně měnit. Fakt, že si rodič tyto momenty uvědomuje, že je reflektuje a cítí z nich vinu, paradoxně ukazuje na jeho schopnost empatie a touhu po změně – něco, co v jeho vlastním dětství chybělo. Cesta k přerušení těchto vzorců začíná sebepoznáním a sebepřijetím. Je třeba uznat, že uzdravení je dlouhodobý proces, který vyžaduje trpělivost a soucit k sobě samému. Terapie je v tomto procesu důležitá, ale není to jediný nástroj.

Mohlo by se vám líbit

“Naše rodina je toxická. Nerespektují, že mi nemají radit, jak mám žít,” píše paní Taťána. Její blízcí nechápou její vášeň pro cestování

Praktické strategie zahrnují vytváření „pauzy“ mezi spouštěčem a reakcí – naučit se rozpoznat fyzické signály rostoucího napětí a vyvinout techniky, jak se v těchto momentech zastavit. To může být hluboké dýchání, krátké opuštění místnosti, nebo i pouhé počítání do deseti. Stejně důležité je budování nových, zdravějších vzorců. To znamená aktivně vytvářet momenty klidu a spojení s dětmi, kdy není žádný stres ani požadavky. Tyto pozitivní interakce postupně vytváří novou neuronovou dráhu, která může časem převážit nad starými vzorci. Rodič by měl také pracovat na vlastní emoční regulaci mimo interakce s dětmi – pomocí meditace, sportu, psaní deníku nebo jiných technik, které pomáhají zpracovat vlastní emoce konstruktivním způsobem. Pokud jde o vinu, je důležité rozlišovat mezi zdravou odpovědností a destruktivní sebekritikou. Přiznání chyby a omluvení se dětem je mocný nástroj, který jim ukazuje, že i dospělí dělají chyby a že je možné je napravit.

To je něco, co v dysfunkčních rodinách často chybí. Současně je třeba dávat pozor, aby se omluvy nestaly přehnanými nebo aby na děti nepřenášely břemeno „uklidnit“ rodiče. Vytváření pocitu bezpečí pro děti nevyžaduje dokonalost. Vyžaduje předvídatelnost, konzistenci a schopnost opravy, když se něco pokazí. Děti jsou odolné a dokážou zvládnout rodičovské nedokonalosti, pokud cítí, že jsou milovány a že jejich rodič se snaží. Klíčové je vytvořit prostředí, kde jsou emoce přijímány a kde existuje prostor pro dialog – přesně to, co v původní rodině chybělo. Nakonec je důležité připomenout, že hledání vlastního pocitu bezpečí a poskytování bezpečí dětem mohou probíhat současně. Není nutné být plně „uzdraven“ před tím, než může člověk být dobrým rodičem. Samotná cesta k uzdravení, pokud je podnikána s vědomím a úsilím, může být pro děti cennou lekcí o růstu, změně a síle lidského ducha překonat zděděné vzorce.

Mohlo by se vám líbit

“Rodina mého manžela mě nepřijala, nesnáší mě a dávají to pokaždé najevo,” neví si rady Alexandra. Rodina ji viní, že jim syna "odvezla"

Jak se má paní Ivana zachovat? Uvědomila si, že možná toxicita ovlivňuje její život a chování k dětem, což nechce dopustit. Jak situaci řešit? Co byste dělali na jejím místě vy? Přečtěte si také příběh paní Nikoly, která si s mámou nikdy moc nerozuměla, ale její nemoc je sblížila.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.

Galerie: Ivana (37 let): Vyrůstala jsem v toxickém prostředí a nevím, jak ten vzorec přerušit u svých dětí!

3 fotky 4 fotky